„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Lion Feuchtwanger: Židovka z Toleda

Die Jüdin von Toledo, 1955

Král se vášnivě zamiloval do židovky,
která byla nazývána Fermosa,
Krasavice, a zapomněl na svou ženu.
 
I uzavřel se s židovkou na téměř
celých sedm let a nemyslil ani na sebe,
ani na svou říši, ani se o nic jiného nestaral.
 
I rozhodli se grandové, že židovku zabijí.
Odebrali se tam, kde přebývala,
a zavraždili ji na estrádě její komnaty
a spolu s ní všechny, kteří s ní byli.[1]
Při čtení Židovky z Toleda jsem nemohl ubránit, abych Liona Feuchtwangera mnohokrát nesrovnával s Umbertem Ecem, jehož dílo sice bývá zařazováno do pokladnice světové literatury, avšak ve srovnání s Feuchtwangerem se Eco jeví jen jako autor laciných detektivních románů inspirovaným Sherlockem Holmesem s dějem navozující historické paralely (ostatně velmi podobně vyznívá i srovnání díla Umberta Eca a jeho laciného plagiátu Šifra mistra Leonarda a là Dan Brown)… Ale nechme kontroverzí.
Feuchtwanger ve svém románu Židovka z Toleda vycházel ze skutečného milostného vzplanutí Alfonsa VIII., krále kastilského (1158 - 1214), a krásné Židovky nazývané Fermosa - tj. Krasavice. Zdroje čerpal jak ze středověkých romancí - Crónica General Alfonsa el Sabio, pravnuka Alfonsa VIII. narozeného 7 let po smrti svého praděda, z roku kolem 1270 či z romance Lorenza de Sepúlveda Milostná historie Alfonsa Osmého a krásné židovky z roku 1551, tak z novodobých interpretací - Lope de Vega a jeho báseň La Judia de Toledo a drama Franze Grillparzera Židovka, ale i z nesčetných folklórních příběhů, protože příběh Alfonsa a krásné Židovky po staletí patřil vedle Cida mezi nejoblíbenější lidové náměty a dočkal se tak mnoha podob a variací. Současně však Feuchtwanger jako první příběh posadil do plnohodnotných historických reálií s důkladnou znalostí dějin Španělska, Evropy, Středního východu ale i židovského náboženství a jeho mnoha dnes již zapomenutých paralel.
Druhým východiskem pak pro Feuchtwangera byla biblická kniha Ester, jejíž básnický motiv zasadil do kontextu své Židovky a tak ačkoliv je děj a historický kontext Židovky zasazen do Španělska na konci XII. stol., skutečný význam románu se skrývá až v autorově doslovu:
»Celá desítiletí mě zaměstnával příběh Hadassy, kterou učinil perský velkokrál Ahasver svou královnou a která pod jménem Ester zachránila svůj lid, židy, před jistou záhubou.
Malý román, vyprávějící osud této Hadassy, „Kniha Ester", je jednou z nejpůsobivějších a nejpopulárnějších knih bible. Autor ovládá umění velkých hebrejských a arabských vypravěčů, vytváří rostoucí vnější i vnitrní napětí a dovede ze své f obuté těžit stále nová překvapení. Kromě toho psal v době, kdy byl jeho národ zachráněn z největších nesnází, trpěl a jásal se svým lidem, a na čtenáře se dodnes přenáší jeho patriotické nadšení.
Mne alespoň „Kniha Ester" hluboce vzrušila, vzrušila mnoho lidí a během těch více než dvou tisíc let od jejího vzniku se mnozí pokusili vyprávět tento román na základě dějů své vlastní doby. Častokrát, když, jsem obzvlášť bolestně pociťoval nesnáze obou národů, k jejichž svazku náležím, probudila se i ve mně touha vylíčit příběh královny Ester nově z hlediska své doby.
Co činí tento malý román tak mimořádné poutavým, je vtipný výmysl starého židovského básníka, výmysl, na který nikdo předtím nepřišel. Dodává svým myšlenkám věrohodnost a zdání naprosté objektivity tím, ze se tváří jako člověk, který má za úkol suše historicky zaznamenat události u perského dvora. Dává svému románu podobu dvorské kroniky, skrývá za objektivním tónem svého vyprávění židovsko - nacionalistickou tendenci. Nezdůrazňuje nikde, ze jeho národ je v obzvláštní milosti boží, že je vyvolený; je to jediná z biblických knih, ve které není o Bohu ani zmínka. Nikde také nehodnotí povahu a skutky svých lidí. Nevychvaluje svou královnu Ester a jejího pěstouna Mordochea, nespílá nepříteli židů Hamanovi. Spoléhá na svůj příběh, počítá s tím, ze události, které si vymyslil, postačí, aby obrátily čtenářovo rozhořčení proti nepříteli židů a aby v něm vzbudily nadšení pro trpícího i triumfujícího Mardochea a jeho Ester. To se také básníkovi podařilo, a i když on sám svůj triumf pečlivě ukryl, raduje se čtenář ze srdce, když nakonec visí Hamán na šibenici, kterou postavil pro Mardochea.
Když se ovšem čtenář po přečtení znovu nad událostmi zamyslí, vyvstanou v ním pochybnosti. Jak mohla mladá zena, kterou vládce světa posadí na trůn, tak dlouho zamlčovat své jméno a původ? Jaký je to velkovezír, který chce s jednotlivým nepřítelem zničit rovnou celý jeho národ? Jaký je to král, který dnes bez dlouhého ptaní odsoudí celý národ k záhubě, a zítra bez dlouhých okolků dá pobít nesčetné nepřátele tohoto národa? Ale jakmile si tyto otázky položíme, ukáže se autorova objektivnost jako maska a cely román jako pouhý výmysl.
Vábilo mě nadmíru zasáhnout právě zde a příhodně vložit pohádku starého básníka do ověřeného skutečného příběhu. Chtěl jsem umístit děj do prostředí, které by učinilo lidi a události věrohodnými a nadto poskytlo výhledy do minulosti i budoucnosti takovým způsobem, aby události kolem Ester vrhly nové světlo i na současné dění.
Ale tu se ukázalo, ze původní stará fakule má vaznou chybu. Není v ní hrdinka. Ester je loutkou v rukou svého pěstouna, je ji pohybováno zvenčí, je naprosto pasivní, je pouze kolečkem v soukolí událostí, ničím víc. Toto vakuum přímo v centru vyprávění způsobilo, že velicí básníci, kteří převzali děj příliš věrné, ztroskotali. Racine se uchýlil se svým básnickým dílem do bezpečného přístavu zbožnosti, Grillparzer opustil nedokončené dílo. Byl jsem tak troufalý, že jsem se cítil schopen dát své Ester onen vlastní život, který mi u královny Ester v pohádce chyběl. Ale to bych se pak byl musil velmi značné odchýlit od původní biblické fabule, která je obestřena více než dvoutisíciletým nimbem, a tak jsem se spokojil tím, že jsem si láskyplně zaznamenal základní nárys budoucí knihy.«[2]
Třetím neméně důležitým zdrojem byl pro Feuchtwangera Don Quijot, který je předobrazem pro skutečnou osobnost nejen krále Alfonsa VIII. s jeho touhou po trůnu sjednocené Hispánie a vítězstvím rytířské odvahy nad duchem a rozumem, ale interpretuje i mnohé vůdčí osobnosti 20. století.

Použitá literatura:

  1. Lion Feuchtwanger, Židovka z Toleda, Státní nakladatelství literatury a umění: Praha, 1965.

Pavučina:

[1] Alfonso el Sabio, Crónica General, kolem roku 1270. Cit. dle Feuchtwanger.
[2] Feuchtwanger, s. 370-371.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.3 (15 hlasů)