V noci jsem snil, že jsem motýlem

»Celá desítiletí mě zaměstnával příběh Hadassy, kterou učinil perský velkokrál Ahasver svou královnou a která pod jménem Ester zachránila svůj lid, židy, před jistou záhubou.

Malý román, vyprávějící osud této Hadassy, „Kniha Ester", je jednou z nejpůsobivějších a nejpopulárnějších knih bible. Autor ovládá umění velkých hebrejských a arabských vypravěčů, vytváří rostoucí vnější i vnitrní napětí a dovede ze své f obuté těžit stále nová překvapení. Kromě toho psal v době, kdy byl jeho národ zachráněn z největších nesnází, trpěl a jásal se svým lidem, a na čtenáře se dodnes přenáší jeho patriotické nadšení.

Mne alespoň „Kniha Ester" hluboce vzrušila, vzrušila mnoho lidí a během těch více než dvou tisíc let od jejího vzniku se mnozí pokusili vyprávět tento román na základě dějů své vlastní doby. Častokrát, když, jsem obzvlášť bolestně pociťoval nesnáze obou národů, k jejichž svazku náležím, probudila se i ve mně touha vylíčit příběh královny Ester nově z hlediska své doby.

Co činí tento malý román tak mimořádné poutavým, je vtipný výmysl starého židovského básníka, výmysl, na který nikdo předtím nepřišel. Dodává svým myšlenkám věrohodnost a zdání naprosté objektivity tím, ze se tváří jako člověk, který má za úkol suše historicky zaznamenat události u perského dvora. Dává svému románu podobu dvorské kroniky, skrývá za objektivním tónem svého vyprávění židovsko - nacionalistickou tendenci. Nezdůrazňuje nikde, ze jeho národ je v obzvláštní milosti boží, že je vyvolený; je to jediná z biblických knih, ve které není o Bohu ani zmínka. Nikde také nehodnotí povahu a skutky svých lidí. Nevychvaluje svou královnu Ester a jejího pěstouna Mordochea, nespílá nepříteli židů Hamanovi. Spoléhá na svůj příběh, počítá s tím, ze události, které si vymyslil, postačí, aby obrátily čtenářovo rozhořčení proti nepříteli židů a aby v něm vzbudily nadšení pro trpícího i triumfujícího Mardochea a jeho Ester. To se také básníkovi podařilo, a i když on sám svůj triumf pečlivě ukryl, raduje se čtenář ze srdce, když nakonec visí Hamán na šibenici, kterou postavil pro Mardochea.

Když se ovšem čtenář po přečtení znovu nad událostmi zamyslí, vyvstanou v ním pochybnosti. Jak mohla mladá zena, kterou vládce světa posadí na trůn, tak dlouho zamlčovat své jméno a původ? Jaký je to velkovezír, který chce s jednotlivým nepřítelem zničit rovnou celý jeho národ? Jaký je to král, který dnes bez dlouhého ptaní odsoudí celý národ k záhubě, a zítra bez dlouhých okolků dá pobít nesčetné nepřátele tohoto národa? Ale jakmile si tyto otázky položíme, ukáže se autorova objektivnost jako maska a cely román jako pouhý výmysl.

Vábilo mě nadmíru zasáhnout právě zde a příhodně vložit pohádku starého básníka do ověřeného skutečného příběhu. Chtěl jsem umístit děj do prostředí, které by učinilo lidi a události věrohodnými a nadto poskytlo výhledy do minulosti i budoucnosti takovým způsobem, aby události kolem Ester vrhly nové světlo i na současné dění.

Ale tu se ukázalo, ze původní stará fakule má vaznou chybu. Není v ní hrdinka. Ester je loutkou v rukou svého pěstouna, je ji pohybováno zvenčí, je naprosto pasivní, je pouze kolečkem v soukolí událostí, ničím víc. Toto vakuum přímo v centru vyprávění způsobilo, že velicí básníci, kteří převzali děj příliš věrné, ztroskotali. Racine se uchýlil se svým básnickým dílem do bezpečného přístavu zbožnosti, Grillparzer opustil nedokončené dílo. Byl jsem tak troufalý, že jsem se cítil schopen dát své Ester onen vlastní život, který mi u královny Ester v pohádce chyběl. Ale to bych se pak byl musil velmi značné odchýlit od původní biblické fabule, která je obestřena více než dvoutisíciletým nimbem, a tak jsem se spokojil tím, že jsem si láskyplně zaznamenal základní nárys budoucí knihy.«[2]