„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

1955

Gabriel García Márquez: Zpověď trosečníka

Gabriel García Márquez: Zpověď trosečníka

Relato de un náufrago, 1955 (1970)

Gabriel García Márquez, dnes světoznámý spisovatel a nejlepší autor v žánru magického realismu, začínal svou tvůrčí dráhu jako novinář - a to již od svých prvopočátků, kdy studoval práva na Národní univerzitě v Bogotě, tak i v pozdějším období, kdy i po své nucené emigraci do Evropy, spolupracoval jako zahraniční korespondent. Pro vznik knihy Zpověď trosečníka je ale rozhodující období mezi roky 1954 a 1955, ve kterém Márquez pracoval v redakci nezávislého deníku El Espectador, v němž se věnoval zejména filmovým kritikám. Na podzim roku 1955 však redakci navštíví tou dobou kolumbijský národní hrdina Luis Alejandro Velasco, jenž jako jediný z několika námořníků přežil deset dnů na širém moři poté, co jej a jeho druhy smetla bouře z platby torpédoborce Caldas, s tím, že deníku prodá svůj příběh.
Graham Greene: Tichý Američan

Graham Greene: Tichý Američan

The Quiet American, 1955

Román Tichý Američan z roku 1955 je suverénně nejznámější a společensky nejvýznamnější román Grahama Greenea. - Leitmotivem románu je sice boj dvou mužů, anglického cynického novináře Thomase Fowlera a naivně idealistického tajemníka kulturního atašé na americké ambasádě v Saigonu, o stejnou vietnamskou dívku, původně Fowlerovu milenku, skutečný příběh je však skryt v přesném popisu amerických neokoloniálních ambicích ve Francouzské Indočíně. - Román přirozeně vzbudil již krátce po svém vydání značný rozruch. Greene byl dokonce od amerického vydání v roce 1956 až do své smrti v roce 1991 permanentně monitorován americkými tajnými službami. - Tato veřejností tušená informace, kdy byl Greene, přes svou čtenářskou oblíbenost a to nejen na obou stranách Atlantiku ale prakticky po celém světě, americkými s vládní propagandou spojenými médii pranýřován, ne-li jako kryprokomunista, tak alespoň jako levičák, byla potvrzena v roce 2002, kdy si deník The Gurdian na základě amerického Zákona o svobodě informací, vyžádal Greeneův tajný spis.
James Patrick Donleavy: Zrzoun

James Patrick Donleavy: Zrzoun

Dnes již nemůže román Zrzoun Jamese Patricka Donleavyho svého čtenáře nikterak šokovat, avšak v polovině 50. let bylo jeho první vydání událostí ne nepodobnou té, jakou vyvolal Vladimír Nabokov s románem Lolita. A právě u podobnosti mezi Zrzounem a Lolitou se na chvíli zastavme - oba romány toho totiž mají společného víc, než by se mohlo na první pohled zdát:
Akira Kurosawa: Žiji ve strachu

Akira Kurosawa: Žiji ve strachu

Asi ne náhodou je téma atomového výbuchu v japonské kinematografii přítomno jako jedno z opakovaně nejvíce zpracovávaných témat. Akira Kurosawa, jakožto nejlepší japonský filmový tvůrce všech dob, se k tomuto tématu vyjadřuje hned nadvakrát: ve svém relativně raném snímku z roku 1955, Žiji ve strachu, a podruhé se k němu vrací až v samotném závěru svého života i díla, v jednom ze svých Snů z roku 1990.
Na východ od ráje

Na východ od ráje

Byť je Elia Kazan jedním z největších filmových režisérů, jenž do značné míry předurčil vývoj celé americké kinematografie, zůstává jeho umělecký i filmový odkaz stále poněkud nedoceněn, ba přehlížen, pro Kazanovo obrovské lidské selhání, kdy se dne 10. dubna 1952 dobrovolně dostavil před proslulý Výbor pro vyšetřování neamerické činnosti, „přiznal se“ ke svému členství v komunistické straně v letech 1934 až 1936 a současně udal osm svých filmových kolegů, kteří se na dlouhá léta ocitli na tzv. černé listině. (Proslulá je například poznámka dramatika a Kazanova někdejšího přítele Arthura Millera, který si do svého deníku zaznamenal: „Obětoval by i mne.“) Tento akt, který se do značné míry promítl právě i ve vrcholných snímcích V přístavu a Na východ od ráje, se s Kazanem vlekl již po celý život, ba jeho nominace na Oscara za celoživotní dílo v roce 1999 vyvolala vášnivé diskuse a dokonce byl i pod vedením Bernarda Gordona, jedním z Kazanových obětí, zřízen Výbor proti mlčení. Nicméně přes mnohé osobní antipatie je tento Oscar, vzhledem ke kvalitám Kazanova díla, považován za zcela zasloužený. - Například režisér Steven Spielberg to okomentoval: „Na paměti je třeba mít Kazanovu tvorbu. Nemusím souhlasit s rozhodnutím, které udělal, a myslím, že to, co udělal, byla chyba - ale to pro mne nic nemění na jeho filmech.“

Die Jüdin von Toledo, 1955

Při čtení Židovky z Toleda jsem nemohl ubránit, abych Liona Feuchtwangera mnohokrát nesrovnával s Umbertem Ecem, jehož dílo sice bývá zařazováno do pokladnice světové literatury. Avšak v tomto konkrétním srovnání s Feuchtwangerem se Eco jeví jen jako autor laciných detektivních románů inspirovaným Sherlockem Holmesem s dějem navozující historické paralely (ostatně velmi podobně vyznívá i srovnání díla Umberta Eca a jeho laciného plagiátu Šifra mistra Leonarda a là Dan Brown)… Ale nechme kontroverzí.
Vladimír Nabokov: Lolita

Vladimír Nabokov: Lolita

Lolita, 1955

Lolita otevřela téma, jež se sice do jisté míry tolerovalo, ale bylo nepsaným zákonem nemluvit o něm nahlas. Vladimír Nabokov si uvědomoval závažnost své průkopnické literární práce, ale zvládl ji s obdivuhodným nadhledem, ve kterém s lehkou ironií balancoval na hraně milostného románu a zpovědi neopětovaně zamilovaného, který se navenek obhajoval racionalistickými úvahami a freudovskou psychoanalýzou, ale ve skutečnosti vše hodnotil jen dle svého egoismu. Milostnou touhu po malých „nymfičkách“ Nabokov popisuje do takových podrobností, že je velmi snadné se nechat strhnout do citového i milostného traumatu, jež hlavní hrdina Humbert Humbert, prožíval, ale ve čtenáři se jistě navozuje tichá otázka, nakolik byly jeho prožitky skutečné.