V noci jsem snil, že jsem motýlem

To že byl Mario Vargas LLosa v letošním roce oceněn Nobelovou cenou za literaturu lze v prvé řadě chápat jako zpožděné a stále zcela nedostačující ocenění nové jihoamerické vlny, kdy v 60. letech na literární scénu vstoupila celá plejáda jihoamerických autorů, kteří během velice krátké doby zcela změnili pohled na světovou literaturu. Krom peruánského LLosy, jenž byl Nobelovou cenou oceněn za rok 2010, tuto cenu též získal chilský básník Pablo Neruda (ano, tento pseudonym převzal dle českého básníka a spisovatele Jana Nerudy) v roce 1971 a kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez v roce 1982. Toto ocenění pro Maria Llosu pak lze po delší odmlce chápat i jako ocenění, jež nebylo vedeno motivy politickými, kdy se minimálně v posledních dvou dekádách udílení Nobelovy ceny řídilo jinými klíči než čistě kvalitativními a to především snahou o jistou rozprostřenost mezi rasami i pohlavími tak, že mnoho laureátů z posledních let nelze považovat za příslušníky 1. literární ligy. A naopak právě v souvislosti s jihoamerickou literaturou je zarážející neocenění například argentinských spisovatelů s obrovských dopadem na další vývoj moderní literatury a to Argentinců Jorge Luise Borgese a Julia Cortázara.

Za zcela nejslavnější díla Maria Llosy lze položit dvojici experimentálních románů z počátku 60. let - Město a psi (1963) a Zelený dům (1965), ke kterým se již nikdy nedokázal kvalitativně přiblížit. Zde je otázkou, zda Llosovo ocenění Nobelovou cenou bylo více motivováno právě touto dvojicí románů nebo již tradičně hrálo větší roli jeho politické angažmá, kdy Llosa v roce 1990 dokonce kandidoval na prezidenta Peru, ale byl poražen Albertem Fujimorim (který byl mohutně protlačován americkými zájmy v této oblasti a jeho vláda mělo mnoho prvků diktatury ne nepodobné dalšímu americkému souputníkovi Augustovi Pinochetovi ze sousedního Chile - levicově laděný demokrat Llosa po nástupu Fujimoriho raději dobrovolně emigroval do Španělska, kde přijal v roce 1993 i občanství).

Humoristický román Tetička Julie a zneuznaný génius je pak pro čtenáře a Llosova obdivovatele zajímavý zejména pro jeho autobiografické prvky, kdy Llosa jakožto student práv a literatury i začínající literát probíjel jako novinář v nepříliš seriózních novinách - v románu sám sebe vyobrazuje jako redaktora bulvárně pojatých rozhlasových zpráv, kdy se zamiluje do své o deset let starší tety Julie, kterou si proti odporu celé rodiny i vezme a která stojí, opět podobně jako v románu, při jeho začátcích ve Francii, kde se v prvních letech probíjel jako muž mnoha zaměstnání.

Jako románový vrchol však lze položit spíše úryvky z nekonečných rozhlasových ság fiktivního Pedra Camacha, který je schopen psát několik dílů současně běžících seriálů denně a jako jediný ze všech mnoha miliónů posluchačů je si přesně pamatuje plejádu několika desítek svých postav.

Bez zajímavosti jistě není i fakt, že se svou verzí příběhu Jak jsem to viděla já přišla i tetička Julie, skutečným jménem Julia Urquidi Lllanes.