V noci jsem snil, že jsem motýlem

Věra Chytilová je jednou z nejvýraznějších filmových umělkyň české kinematografie. Do světového povědomí se dostala již díky svým filmům, jež spadají do éry Československé nové vlny - Sedmikrásky (1966) a Ovoce stromů rajských jíme (1969), ale Chytilová jakožto režisérka, originální a svébytná filmová tvůrkyně tak, jak je chápána dnes, vznikla paradoxně až v 70. a 80. letech a to po sérii zákazů filmovat, kdy jí bylo nakonec dovoleno točit jen scénáře, o které nikdo jiný nestál. Velmi klíčové je v její filmografii dvojice filmů z přelomu 70.  a 80. let, jež byly natočeny právě na základě scénářů, o které neměl nikdo jiný zájem a které byly poté střídavě zakazovány a povolovány tak, aby se snímky dostaly co k nejmenšímu počtu diváků. - Jedná se o snímek Kalamita, na němž práce započaly již v roce 1978, ale po sérii zákazů pokračovat ve filmování byl dotočen až v roce 1981, aby byl poté až do roku 1990 zakázaný a to jednak pro své sarkastické pojetí a jednak proto, že do Austrálie emigrovala herečka v hlavní roli Dagmar Bláhová, ale i neherec a hudebník Laco Déczi, jenž emigroval do USA. Dále to byl snímek Panelstory aneb Jak se rodí sídliště, který byl dotočen v roce 1979 a to na základě scénáře, jenž byl Chytilové podstrčen jako kompenzace za zakázanou Kalamitu, ale do kinodistribuce se dostal až v roce 1988.

Čtenářský úspěch prvotiny Pascala Brucknera, Hořký měsíc, je na prvním místě dán vznikem svého filmového derivátu v režii Romana Polanského z roku 1992 (k němuž ostatně odkazuje i české vydání tím, že původní název díla ohýbá právě dle filmového názvu). Na místě druhém pak pro ty, co blíže neznají dílo Markýze de Sade, může mít Hořký měsíc současně i příchuť zakázaného ovoce, ba sexuální hrátky s močí a stolicí sličné Rebekky mohou nejen pobouřit ale i inspirovat. Nicméně krom této lehké, navíc velmi špatně ztvárněné kontroverze, je četba románu jinak zcela bohapustou nudou.