V noci jsem snil, že jsem motýlem

Kolem Satanských veršů Salmana Rushdieho vypukla již krátce po jejich vydání v září 1988 bezprecedentní celosvětová vlna protestů na straně muslimských věřících, která je dodnes na Západě interpretována jako akt fanatických vyznavačů druhořadého náboženství. Nicméně, přestože se Satanské verše nesmazatelně zapsaly do povědomí celého globalizovaného světa, jen málokdo zná jejich alespoň přibližný obsah. Dramatizace Satanských veršů Divadlem v 7 a půl lze tedy v tomto kontextu chápat jako akt osvěty i naplnění principiální úlohy umění jako zbraně proti zaslepenosti a strachu.

Avšak, jak se dá u dramatizace takovéhoto díla očekávat, představení Satanské verše - Faust 2005 je plné otázek i kompromisů tak, že divák je ještě před samotným vstupem na představení překvapen poněkud panickou atmosférou strachu:

Já sám za sebe tomuto prohlášení nerozumím, snad nejsa každodenně masírován zkreslenými a jednostrannými zprávami, jež se na nás valí z obrazovek a titulních stran masmédií a snad také proto, že jsem poněkud hlouběji informován ať již o vzniku, příčinách a souvislostech kauzy Satanských veršů i o dějinách a paralel Islámu tak, že pocit možného nebezpečí ze strany zfanatizovaného atentátníka ovešeného provazy granátů mi uvázl v hrdle až při mé prohlídce při vstupu do divadelního sálu. Absurdnost těchto manévrů pak ve mně ještě více utvrdila samotná hra, ze které byla „vystřižena“ všechna problematická místa zesměšňující Korán, Proroka i vyznání z bezvěrectví, ale zůstaneme-li u přesvědčení, že víra v Alláha (tj. Boha) je spojena s přerodem v nemyslící fanatický stroj na zabíjení nevinných, tak se fatwa Ajatolláha Chomejního týká jen těch, kdo se podílejí na šíření její knižní podoby:

Druhou paralelou je i fakt, že se již několik let neukrývá ani sám Salman Rushdie, ba za oněch 17 let, jež od vydání Satanských veršů uplynuly, došlo v této souvislosti ke dvoum politováníhodným vraždám a to již začátkem 90. let (na straně občanů protestujících proti jejich vydání bylo na v nejrůznějších zemích zabito na několik desítek lidí). Lze tedy směle prohlásit, že dnes již Satanské verše v nikom žádné vášně nevzbuzují.

 

Velmi problematické je pak i motto představení: „…pero mocnější než šavle…“ - Je velmi důležité pochopit pozadí celé kauzy, jež se ztotožňuje s někdejším iránským duchovním vůdcem Ajatoláhem Chomejním, ale kniha samotná byla pro zcela úmyslné a vědomé urážky zakázána napříč většinou muslimských států včetně rodné země Salmana Rushdieho, Indie. Ale i když zastávám názor, že umělecké dílo musí provokovat, neztotožňuji se s účelovou urážkou jedné náboženské skupiny, aby kniha touto plánovanou kontroverzí získala mediální ohlas, potažmo prodejnost. - Tento model si Rushdie již vyzkoušel u svého druhého díla Půlnoční děti, která mu kontroverzí a následnou nucenou emigrací z Indie získala světový věhlas.

 

Vlastní divadelní scénář se, jak jsem již předeslal, vyvaroval všech konfliktních míst a hra tak ztratila svůj nejpřitažlivější náboj ve formě zakázaného ovoce, pro který byla ostatně nastudována.

V literární podobě Salman Rushdie krom Proroka Muhammeda a Koránu vychází s paralel zážitků vlastních či indických imigrantů přicházejících do Británie za prací, jež kombinuje se snově magickými představami tak, že velmi složitý děj se skoky v čase, střídáním současnosti a 7. století, s postavami s předlohou v Koránu je velmi nesrozumitelný pro čtenáře, jež nemají alespoň povrchní znalost dějin islámu a tak jen stěží mohou ocenit mnohé sarkastické narážky.

Vlastní text se pak rovněž vymyká klasické románové struktuře a spíše jej lze zařadit někam do kategorie literárních experimentů ne nepodobných Odysseovi Jamese Joyce. Ústřední příběh dvou indických emigrantů, jež zázračně přežijí výbuch a následný pád letadla nad kanálem La Manche s tím, že Džibríl Fariša se znovuzrozen s andělskými křídly a Saladin Čamča s ďábelskými rohy, pak má svou předlohu v Mistrovi a Markétce Michaila Bulgakova.

Jsou-li tedy Satanské verše pro laika neznalých islámských paralel nepochopitelné, pak stejně nepochopitelná je jeho dramatizace pro ty, kdo neznají jeho literární podobu, zvlášť, když ji lze zařadit do kategorie zcela nezdramatizovatelných děl. Ze strany Divadla v 7 a půl se tedy jedná o čin veskrze heroický, protože klade opravdu maximální nároky na všechny protagonisty, jež se jej sice zhostili s velkou bravurou, nicméně je v představení ať již vlivem jeho délky i časových skoků velmi těžké sledovat pojící nit a tím potažmo i celkové sdělení. Scénář by se tedy v zájmu celkového účinku měl méně úzkostlivě držet své předlohy a více sledovat čistě divadelní koncepci.

Nicméně před touto velkolepou dramatizací nelze nesmeknout a nesložit poklonu ať již autorům tak zejména jejím aktérům, které v rámci zachování jejich pocitu bezpečí nechávám v anonymitě.