V noci jsem snil, že jsem motýlem

Je již obehraným klišé, že brněnské HaDivadlo se již takřka deset let potácí ve své dramatické koncepci a snaží se najít svou vlastní tvář vedle, co do repertoáru velmi podobné, avšak co do kvality přec jen minimálně o jeden řád úspěšnější, Husy na provázku. A současné hledání pod vedením uměleckého šéfa Luboše Baláka patřilo k těm, řekněme, nejnebeznadějnějším, kdy se již chtělo po mnoha velmi nezdařilých pokusech zlomit hůl. - De facto poslední úspěšná premiéra HaDivadla, Renata Kalenská, Lidové noviny, je datována 15. dubnem 2005, tedy takřka dva roky v HaDivadle nevzniklo představení, jež by stálo za zmínku, natož za to jej navštívit.

Letošní premiéru Lulu ve výborné režii hostujícího Martina Porubjaka tak lze chápat více než jen jako klíčové představení sezóny, ale jako zmrtvýchvstání beznadějně umělecky odepsaného divadla. Shodou okolností podobně jako tomu bylo ve zmíněném představení Renata Kalenská je to zásluhou jedné jediné herečky v hlavní roli - Jany Plodkové, jež svým umem a současně nadhledem, smyslem pro ironii a hravostí dokázala strhnout zbylý herecký soubor tak, že ve svých vzpomínkách nemohu nalézt podobné představení, ze kterého by tolik čišela láska k divadlu.

Přes opravdu mimořádný herecký výkon Jany Plodkové v roli bezcitné krásky Lulu je ale představení na prvém místě kolektivním dílem, ve kterém podařilo opravdu vše. A to počínaje již sázkou na Franka Wedekinda, kdy jeho hry Duch země (1895) a Pandořina skříňka (1902), podobně jako v dramaturgii Luboše Baláka a Pavla Baďury již tradičně spojené do jednoho celku pod nejčastějším názvem Lulu, již dávno nebudí onen punc provokativnosti v otevřených sexuálních narážkách, pro které byly obě hry na přelomu 19. a 20. století zakazovány. (Naopak již od 20. let patří v českých divadlech mezi pravidelné inscenace.)

Velmi zdařilá je i dramaturgická spolupráce zmíněné dvojice Balák-Baďura, kdy dle vlastních slov byly seškrtány čtyři pětiny původního textu tak, že se hra otevřela směrem od původního expresionistického ladění směrem k absurditě a ironii, potažmo se podařilo navléci herecké role přímo na tělo hadivadláckému hereckému ansámblu.

Geniální je rovněž řešení scény Tomášem Rusínem, který využil přítomnosti nosných sloupů konstrukce budovy, které v nerozeznání stejných kopiích rozmnožil i doprostřed scény, ovšem s tím, že je vytvořil pouze půlkruhové a duté tak, že v rámci inscenace slouží i k nenadálému zjevování se, či naopak mizení postav, potažmo v závěrečné scéně s Jackem Rozparovačem jako rakev.

To, co opravdu dodalo celému představení punc novosti a neotřelosti je hudební, či lépe beatboxový doprovod Ondřeje Havlíka, loňského to nepříliš nápadného absolventa činohry JAMU, který dodal celému představení plastičnost a neotřelost v improvizaci. - Vesměs v každé recenzi představení si recenzent nemůže odpustit minimálně zmínku o navenek romantické večeři, kterou Havlík stupňovaným komentováním zvukovým doprovodem přeměnil doslova v sexuální orgii.

Tradičním nedostatkem českého divadla obecně, toho v Brně zvláště je podceňování úlohy kostýmů, které se vesměs odbudou nějakým tím baloňákem či tepláky s tím, že se již divák ve své fantazii domyslí. V tomto případě však Zuzana Štefunková nenechala opravdu nic náhodě a její návrh kostýmů zcela mimořádně podkresluje charaktery i úlohy postav.

Ve světle výše napsaných řádků je Lula zcela ojedinělým představením nejen HaDivadla samotného, ale v kontextu fenoménu brněnského divadla vůbec, protože již několik let jsem neviděl tak originální a současně do nejmenších detailů propracované představení.