V noci jsem snil, že jsem motýlem

Ač má ze sebou brněnské HaDivadlo více než třicetiletou historii, ty skutečné dějiny se začaly psát až počátkem let 90. ve spojitosti se jmény Arnošta Goldflama a J. A. Pitínského, potažmo v jejich druhé polovině s hereckými ikonami Pavla Lišky, Tomáše Matonohy a Marka Daniela, kteří HaDivadlo povznesli na kultovní záležitost. V posledních letech však divadlo tak trochu hledá samo sebe i prostor, ve kterém by se mělo pohybovat.

Velkou nadějí, čerstvým větrem ale i nalezením nové koncepce se v minulé sezóně zdála být osobnost nového uměleckého šéfa Josefa Kovalčuka, jenž se nebál prolomit léty zaběhlé klišé legendárního minimalismu, na který ostatně HaDivadlo s odchodem zmíněného Lišky, Matonohy a Daniela již nemělo herecký potenciál, a vsadil jak na mladé herce, tak hostující režiséry. Tato nová Kovalčukova koncepce, která se projevila například v režijně velmi zdařilém Hamletovi, však narazila na odpor torza původního hereckého souboru tak, že se Kovalčuk místa uměleckého šéfa vzdal a v následném výběrovém řízení zvítězila divadelní idea končícího uměleckého šéfa divadla Husa na provázku, Luboše Baláka.

A přinejmenším první Balákovy kroky ve formě stabilizace hereckého souboru s příchodem velmi talentovaných mladých tváří Jiřího Hájka a Kamily Kalousové lze kvitovat s kladným povzdechem. Zajímavé se zdálo být i navázání na slavné hadivadlovské Komediografy v cyklu Madhouse či volné pokračování zdařilého Cult Fiction s volným hereckým ringem, nicméně, čeho je moc, toho je příliš a Balákova dramatizace slavného bestselleru Johna Kennedyho Toola, Spolčení hlupců, do podoby balancující mezi parodií a kabaretem, již evokuje Balákovo opakování se.

Ignáciův vzestup byl jednou z nejočekávanějších premiér brněnské divadelní scény, není tedy divu, že na představení jsou ze strany diváků kladena ta nejvyšší očekávání, jež, jak můžu předeslat, byla sice mnoha aspektech ukojena, nicméně metamorfóza původně ironicky laděného románu do formy myšlenkově velmi prostoduché komedie, budí přinejmenším rozpaky nad jinak divadelně velmi zdařilým představením tak, že se zdá, že Luboš Balák si na svá bedra autora, scénáristy a režiséra vzal příliš silné sousto.

Mírné zklamání z dramatizace a pojetí hry, však zcela kompenzují herecké výkony, kdy je sice hlavní postava Ignácia v podání Romana Slováka degradována na jakousi lacinou švejkovskou variaci, avšak další postavy jsou ztvárněné s obrovským nadhledem, nasazením i smyslem pro ironii tak, že lze směle říci, že zvláště díky Jiřímu Hájkovi (policejní obchůzkář Mancuso), Kamile Kalousové (tanečnice a striptérka Darlen), tak nezapomenutelné Janě Plodkové (slečna Trixie a Myrna Minkoffová) ale i Markovi Danielovi, Iloně Baráthové a Miloslavovi Maršálkovi, Cyrilu Drozdovi, Marii Ludvíkové, se natruc všem stane z Ignáciova vzestupu kultovní záležitost, což navíc umocňují velmi zdařilé kostýmy Kateřiny Kumhalové, hudba Petra Hromádky a zejména živý hudební doprovod v čele se zpěvem Gabriely Vermelho, byť snad až příliš strhujícím pozornost od vlastního představení.

Velmi nešťastným pak je snaha Spolčení hlupců obohatit o postavu samotného Johna Toola, kdy sice bylo záměrem dát hře trpký podtext, jež je přítomen v původní literární předloze, nicméně tento způsob je až příliš okatý tak, že do hry nejen nezapadl, ale rozdělil ji na několik nesourodých částí, kdy neznalý divák asi jen ztěží chápal červenou pojící nit.