V noci jsem snil, že jsem motýlem

Brněnské HaDivadlo v letošní sezóně uvádí dramaturgický cyklus Hrdinové a monstra a jeho prvním příspěvkem je v kontextu tohoto spíše komorně laděného divadla velkolepě pojatá hra Antona Pavloviče Čechova Platonov s tím, že inscenace je pro zdůraznění nové dramatické koncepce nazvána jako Sežereš sám sebe. Původní Čechovův text byl autorskou dvojicí, dramaturžkou Annou Saavedra a režisérem Mariánem Amslerem, důkladně revidován, proškrtán a přenesen ke zcela vlastnímu pojetí, ve kterém se ztrácí původní umístění na ruském venkově koncem 19. století a to směrem k současnosti, avšak místo i čas děje není ve hře nijak blíže určen a původní ruský námět tak připomínají jen jména jednotlivých postav. Divákovu pozornost již od počátku nejvíce zaujme velmi neobvykle řešená scéna, jež je tvořena konstrukcí stavebního lešení, které v jednotlivých dějstvích představuje jezerní molo, odehrává se na něm večerní banket, stojí na něm škola a konečně v dějství posledním se mění na školní třídu.

Hra Platonov byla v Čechovově pozůstalosti objevena v roce 1923, kdy se shodou náhod poté, co asi osmnáctiletý Čechov (hru napsal v letech 1877 až 1888) v návalu zklamání roztrhal dvě kopie, byl po více než čtyřiceti letech nalezen originál libreta, ovšem bez první strany. - Není znám původní název hry a hra je proto nejčastěji uváděna pod jménem hlavní postavy Platonova.

Režisér Amsler a dramaturžka Saavedra dle vlastních slov seškrtali původní Čechovovo libreto na polovinu, kdy ale i tak má toto představení o dvou částech a čtyřech dějstvích čisté tři hodiny délky. Současně změnili celkovou koncepci a to z původní polohy konverzační komedie, která pojednává o skupince více či méně se nudících se obyvatel menšího ruského městečka v období letních veder, směrem k psychologickému dramatu jež koketuje s tragédií takřka „šejkspírovských“ rozměrů. Dále mnohem výrazněji posunuli význam postavy Platonova, jenž tak má ve hře s celkem čtrnácti herci zcela dominantní roli i prostor na jevišti. A současně v intencích jedné z úvodních replik „Člověk, když se narodí, má na vybranou jednu ze tří cest. Žádná další neexistuje: půjdeš napravo – sežerou tě vlci, půjdeš nalevo – sám sežereš vlky, půjdeš rovně – sežereš sám sebe Platonove“ přeměnili charakteristiku Platonova z původní polohy neúspěšného intelektuála, jenž chtěl změnit svět, ale podlehl sám sobě, a to do polohy cynického a až surového štváče, rebela a nespokojence.

Ústřední role Platonova se zhostil Martin Siničák, kterému sice ona cynická poloha Platonova doslova sedí na tělo, avšak jako osobnost není tak silným hercem, aby dokázal utáhnout celé představení, což je vzhledem k tomu, že právě Platonovovi je v inscenaci vyhrazen zcela dominantní prostor, který bezmála přesahuje délku replik všech ostatních třinácti postav dohromady, je to trochu problém a představení se již po první hodině, tedy teprve třetině inscenace, začne zadrhávat, diváci zvláště při Platonovových monolozích začínají poposedávat a nudit se. To je ještě více umocněno v posledním co do délky hodinovém dějství, jež začíná po přestávce a ve kterém jsou zbylí herci doslova odsouzeni k roli statistů, jež sedí desítky minut bez hnutí na jevišti a němě asistují „vrcholné“ fázi hry, ve kterém je ona již takřka hmatatelná nuda střídána hysterickými scénami s mnoha zvraty ale i výstřely z pistole, jež však nemohou zakrýt skutečnost, že autoři koncepce zřejmě nevěděli kudy dál a jak hru důstojně ukončit.

Namísto ústředního Martina Siničáka tak svým nasazením představení nejvíce táhla Kamila Valůšková (více známá pod svým dívčím jménem Kalousová) v roli paní generálové Vojnicevové a také Jan Grundman v roli Platonovova švagra Trileckého. (Shodou okolností jak Siničák, tak Kalousová a Grundman do HaDivadla přešly z legendárního a bohužel již zaniklého Divadla v 7 a půl) - Zde je velká škoda, že do role Platonova nebyl obsazen mnohem výraznější a charismatičtější Grundman, celé představení by tak mělo úplně jinou atmosféru než tu, která přes všudepřítomné zvukové, hudební i zpívané herecké vstupy, ale i přes často až patetické scény, jež by se daly krájet, měla tendenci diváka ukolébat k letargii.

Ale i když vezmu to, že autorské duo - režisér Amsler a dramaturžka Saavedra - měli novou originální koncepci, která jen možná zůstala nedotažena a možná jen nepadla na úrodnou půdu toho správného diváka, to, co mi na inscenaci vadilo nejvíce, byla ztráta kontaktu s původním Čechovem, kdy Sežereš sám sebe v sobě nenese nic z onoho typicky Čechovovského trpce absurdního humoru. Ba, dokonce Sežereš sám sebe ani nelze nazvat komedií a mnohem blíže tak má k nějaké nepovedené formě srdceryvného dramatu, bez nadhledu a bez ironického zrcadla.

A chtě nechtě jsem musel hadivadlovskou inscenaci stále v duchu srovnávat s inscenací Divadla Na zábradlí Platonov je darebák!, které přes v podstatě totožnou tříhodinovou délku nenechává ani na okamžik diváka se nudit a právě naopak obsahuje všechny Čechovovské „symptomy“, má nad sebou nadhled a konec inscenace je vyvrcholením tříhodinové zábavy a nikoliv, jak je tomu v případě HaDivadla, ve kterém je konec spíše vysvobozením.