V noci jsem snil, že jsem motýlem

Osudy ztraceného dramatu Antona Pavloviče Čechova, jenž bývá vzhledem k absenci názvu uváděn pod nejrůznějšími jmény à la Platonov, Hra bez názvu nebo Bez otce, by vydaly na samostatnou divadelní hru. - Čechov drama napsal pravděpodobně někdy v průběhu let 1877 až 1878, v době kdy ještě ani nedokončil gymnázium, ba jako autor doposud stvořil jen několik drobných humoristických textů. Drama Platonov bylo v tomto ohledu jednoznačným krokem na zcela neznámou půdu a to ať již v kontextu dosavadního Čechovova díla velmi drobného povídkového charakteru, tak v kontextu světových dějin dramatu, které Čechov předběhl hned o několik desetiletí. Anton svůj „studentský výtvor“ (který dnes můžeme směle zařadit mezi to nejlepší, co bylo kdy napsáno) nejprve poslal svému bratrovi Alexandrovi a to pravděpodobně na jaře či v létě roku 1978. Ten však tento realistický ba až naturalistický text, jenž možná jako nejlepší text vůbec velmi věrně zachycuje ducha a atmosféru oné doby, jednoznačně odmítl jako falešnou přetvářku. Ze vzpomínek Antonova mladšího bratra Michaila, jenž pořídil dvě kopie textu pro carskou cenzuru, však víme, že se Anton přesto pokusil text nabídnout populární herečce oné doby Marii Nikolajevně Jermilovové, která jej však přirozeně, pravděpodobně bez čtení, odmítla. Anton poté ony dvě kopie roztrhal a text na čtyřicet let upadl v zapomnění a to až do roku 1923, kdy byl objeven původní originál, ale bez titulní strany, kde byl uveden název dramatu.

Platonov bývá přes své nesporné kvality uváděn řádově méně, že Čechovovy pozdější vrcholné texty a Platonov samotný bývá v kontextu jeho díla interpretována zejména jako jeho dlouholetá inspirace, ze které Čechov čerpal. - A opravdu bez nějaké hluboké znalosti Čechova díla si nemůžeme nepovšimnout podobnost postav z Platonova s postavami z jeho vrcholných dramat. Postavu Platonova tak můžeme směle přirovnat k bratrovi Andrejovi ze Tří sester, postava paní generálové má velmi podobné rysy ale i konečnou zápletku jako Ljubovna Andrejevna Raněvská ve Višňovém sadu. Ale těchto předobrazů a inspirací je v Platonovi celá řada tak, že by spíše stály za samostatnou knihu.

Na samostatné drama by ale vystačila i inscenace této hry na půdě divadla Na zábradlí, kde byla uvedena v roce 2005 pod názvem Platonov je darebák!. - Právě v tomto divadle uvedl o několik let dříve asi vůbec nejvýznamnější český divadelní režisér polistopadové éry, Petr Lébl, trojici Čechovových her a to Racka, Ivanova a Strýčka Váňu. A právě na tomtéž jevišti Petr Lébl v roce 1999 tragicky zahynul, když zde spáchal sebevraždu. Inscenaci Platonov je darebák! proto mnoho lidí chápalo jako symbolickou vzpomínku na Petra Lébla.

Režisér Jiří Pokorný tedy nebyl v jednoduché situaci, kdy Platonov je darebák! byl přirozeně srovnán s režijním pojetím Petra Lébla, jehož inscenace Čechových her dodnes, tedy třináct let po jeho tragickém odchodu, mají nádech živé legendy, které neopemene zmínit žádný divák ale i lidé z kumštu či divadelní kritiky. Ale Čechovův text Platonova nemá přes veškeré své nesporné kvality takovou dramatickou čistotu jako jeho pozdější vrcholné hry a přesto, že Pokorný s dramaturgyní Ivanou Slámovou v textu vydatně škrtaly, neobejde se inscenace ve své více než tříhodinové délce co do čistého času hned několika hluchým a nudným pasážím, které však na straně druhé, geniálně navozují lenivou atmosféru ruského maloměsta na počátku období úmorných letních veder.

Divadlo Na zábradlí má charakter komorního experimentálního divadla jež se zaměřuje na náročného diváka, které se nepodbízí protřelými tvářemi herců známých z televizních obrazovek - byť přirozeně velká většina herců ze stálého ansámblu je velmi často oslovována ze strany tvůrců filmových. Platonov je darebák! však nebyl oproti tradici divadla pojat komorně, ale Pokorný ve své režijní koncepci vsadil na velkolepé představení, ve kterém vystupuje na dvacet postav, ale vsadil i na poměrně okoukané tváře tak, že úlohy paní generálové Anny Petrovny Vojnicevové se chopila Taťjána Medvecká, kterou byste v tomto typu divadla jinak hledali jen ztěží. Dalších úloh se pak chopili již typické tváře divadla Na zábradlí v čele s Igorem Chmelou v ústřední roli Platonova. Dále Miloslav Mejzlík v roli statkáře Glagoljeva, Jiří Ornest jako Platonovův tchán Trileckij, Leoš Noha jako Platonovův švagr Trileckij, Pavel Liška, jež zahrál pro svůj působem herectví velmi typickou roli židovského studenta Izáka Abramoviče Vengeroviče, Ladislav Hampl, jež hrál zloděje a vraha Osipa, a konečně Petr Čtvrtníček v roli bodrého kibice Timofeje Gordějeviče Bugrova.

Ruskou maloměstskou velkolepost vzbuzuje i návrh scény od Martina Černého, kdy kulisy scény byly navrženy velmi variabilně pro jednotlivé čtyři akty hry a skládaly se z altánu, nábřeží rybníka a po něm plovoucí loďky, venkovské školy s blízkým železničním náspem ale i suchým záchodem a dále školní třídy. To vše velmi důmyslně navrženo tak, že se jednotlivé kulisy mohly proměňovat doslova za běhu představení. Velmi originální byly i kostýmy od Kateřiny Štefkové, jež opět velmi dobře dokreslovaly atmosféru jednotlivých aktů - počínaje úvodní konverzační scénou ve společenských šatech, přes večerní slavnost v maskách až po ranní kocovinu v poněkud nedbalém odění.