„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Sezóna 2013-2014

29. Listopad 2013
Sežereš sám sebe (Platonov)

Sežereš sám sebe (Platonov)

Brněnské HaDivadlo v letošní sezóně uvádí dramaturgický cyklus Hrdinové a monstra a jeho prvním příspěvkem je v kontextu tohoto spíše komorně laděného divadla velkolepě pojatá hra Antona Pavloviče Čechova Platonov s tím, že inscenace je pro zdůraznění nové dramatické koncepce nazvána jako Sežereš sám sebe. Původní Čechovův text byl autorskou dvojicí, dramaturžkou Annou Saavedra a režisérem Mariánem Amslerem, důkladně revidován, proškrtán a přenesen ke zcela vlastnímu pojetí, ve kterém se ztrácí původní umístění na ruském venkově koncem 19. století a to směrem k současnosti, avšak místo i čas děje není ve hře nijak blíže určen a původní ruský námět tak připomínají jen jména jednotlivých postav. Divákovu pozornost již od počátku nejvíce zaujme velmi neobvykle řešená scéna, jež je tvořena konstrukcí stavebního lešení, které v jednotlivých dějstvích představuje jezerní molo, odehrává se na něm večerní banket, stojí na něm škola a konečně v dějství posledním se mění na školní třídu.
Divadlo Na zábradlí: Buržoazie

Divadlo Na zábradlí: Buržoazie

Inscenace Buržoazie z pražského divadla Na zábradlí se odvolává jak na původní inscenaci z brněnského divadla Reduta, kde byla prakticky totožná inscenace uvedena o šestnáct měsíců dříve a to pod názvem Nenápadný půvab buržoazie, ale také je přirozeně inspirována svou filmovou předlohou od nejpřednějšího filmového surrealisty Luise Buñuela. Další zajímavostí pak je v historii českého divadla ojedinělý fenomén a to že dvě divadla v Praze a v Brně sdílí ve stejné sezóně nejen totožný repertoár nastudovaný stejnými tvůrci - v tomto případě režisérem Janem Mikuláškem - ale i totožnými herci tak, že má-li někdo tu chuť a to potěšení, může představení shlédnout hned ve dvou divadlech současně. Ba, totéž může udělat i u několika dalších inscenací, jež jsou uváděny paralelně v de facto v totožném složení tvůrců i herců, a to Kabaret Kafka, Annu Kareninu, Korespondenci V+W, Zlatá šedesátá či Europeanu, kdy pro vysvětlení v této divadelní sezóně přešla z Reduty do divadla Na zábradlí klíčová část tvůrců i herců a opakování původních inscenací má být jakýmsi the best of z brněnské éry.
Dušan Pařízek: Zahradní slavnost

Dušan Pařízek: Zahradní slavnost

Dušan Pařízek, proslul zejména jako zakladatel, umělecký šéf a ředitel Pražského komorního divadla, jež ve svém vrcholném období v letech 2002 až 2012 působilo v prostorách Divadla komedie. Ale Pařízek je proslulý i jako divadelní režisér, dramaturg či scénograf, kdy bohužel pro českého diváka krom domovského Pražského komorního divadla, jež proslulo uvádím divadelních her i dramatizací děl literárních německých a rakouských moderních autorů, notně působí za jižními a západními českými hranicemi a to ve Vídni, Kolíně nad Rýnem, v Curychu, Düsseldorfu či Brémách. Jednou z mála příležitostí shlédnout Pařízkovu inscenaci je pak asi nejočekávanější a současně i nejoceňovanější inscenace této sezóny a to představení Zahradní slavnost, které Pařízek nastudoval ve Stavovském divadle, činoherní scéně Národního divadla v Praze.
Anna Karenina

Anna Karenina

Koncem června 2013 skončila v divadle Na zábradlí nejenom divadelní sezóna, ale také dvě desetiletí dlouhá éra ředitelky Doubravky Svobodové, kdy se na místě uměleckého šéfa vystřídali nejpřednější osobnosti českého divadla Petr Lébl a J. A. Pitínský, ale i další osobnosti v čele s režisérem Jiřím Pokorným, hercem a režisérem Jiřím Ornestem, dramaturgyní Ivanou Slámovou a v posledních třech sezónách i uměleckým vedoucím Davidem Czesanym. Ale přes poměrně časté střídání vedoucích osobností si divadlo Na zábradlí uchovalo svou specifickou atmosféru a jednoznačně patřilo mezi nejpřednější české divadelní scény. Přesto divadlo postrádalo dlouhodobější koncepci, kdy jednotlivá představení z posledních let působila nahodile bez zařazení se do vyššího celku. A proto výběr nového uměleckého vedení v čele s ředitelem, uměleckým vedoucím, hlavním režisérem ale i s tím spojenou obměnou herců, byla sledována se zvýšeným zájmem a konečná sázka nakonec padla na ansámbl brněnské Reduty, vedlejší to scény kvalitativně velmi chabého Národního divadla v Brně, kdy však zejména trio ředitel Petr Štědroň, dramaturgyně Dora Viceníková a hlavní režisér Jan Mikulášek v průběhu několika let vydupalo z této původně velmi okrajové a provinční scény nejprogresivnějších scén u nás, což bylo odbornou veřejností kvitováno se souhlasem i zvědavostí, jak se dokáží poprat na nejpřednější pražské scéně, kdy vynikat v Brně zdaleka neznamená ani průměrnou kvalitu v Praze.