V noci jsem snil, že jsem motýlem

Divadelní událostí roku 2007 byla novinka, že Václav Havel napsal (přesněji také po dvaceti letech dopsal) novou hru. Událostí sezóny minulé pak byla její premiéra v divadle Archa pod režijní taktovkou Davida Radoka s Janem Třískou v Hlavní roli. To, co zůstalo pod pokličkou, je fakt, že o zinscenování hry měla zájem celá řada českých divadel, ale nakonec svou šanci získalo krom zmíněné Archy zatím jen Klicperovo divadlo z Hradce Králové a to díky protekci k dlouholetému Havlovu příteli, potažmo dvornímu inscenátorovi Havlových her, Andreji Krobotovi. (Z dalších světových divadel zmiňuji ve zkratce londýnské Orange Tree, bratislavské Národní divadlo a divadlo Ateneum z Varšavy).

Brněnské divadlo Husa na provázku přes svou intenzivní snahu (i přes fakt, že původní verze hry Havel na konci 80. let právě pro někdejší divadlo Na provázku psal) nakonec autorovo svolení nezískala. V hlavách režiséra Vladimíra Morávka a ředitele Centra experimentálního divadla Petra Oslzlého se pročež zrodil alternativní projekt, ve kterém byly úryvky ze hry Odcházení začleněny do širší divadelní koláže s leitmotivem Havlova dramatického i literárního díla s hlavním důrazem na reminiscenci dobového kulturního pozadí 60. až 90. let. Na Havlův popud pak dostal název Cirkus Havel.

V koláži jsou použity pasáže z celkem 15 Havlových her, ale i jeho politických textů, básní, potažmo korespondence a rozhovorů. Velmi klíčové jsou ve hře i citace z knihy Mariusze Szczygieła Gottland. Úlohu vůbec nejpodstatnější však mají hudební vsuvky s imitacemi někdejších dobových zpěváků, kteří evokují jak název celé inscenace, tak plní úlohu všudepřítomné alegorie na Čechy jakožto národ, jež se rád nechá umlčet laciným kýčem.

Hra jako taková, je rozdělena do dvou kvalitativně zcela nesourodých částí, které lze uvodit jako „před“ a „po“ (sametové revoluci). Dominuje-li první části takřka nevázaná zábava s hudebními čísly, scénkami a gagy, část druhá se nese ve znamení úryvků ze hry Odcházení, ve které je původní koncepce rozverné taškařice nahrazena mírnou kocovinou se snahou o rozjímavý tón.

A právě nebýt této druhé části s násilně protlačeným tématem z Odcházení, ale i křečovitou snahou vymámit z diváka slzu jak reprodukcí Marty Kubišové a její Modlitby, tak citacemi ze zmíněného Szczygiełeho Gottlandu s tématem „živé pochodně 2003“ Zdeňka Adamce, vynikala-li by ona „normalizační“ část nápaditostí, skvěle promyšlenou scénou se třemi epicentry dění, nadsázkou, ironií i vtipem. Cirkus Havel by pak bylo možné označit za premiéru sezóny. Avšak ona druhá, silně instantně nastavovaná část, celé představení potopila svou bezradností.

Cirkus Havel tak lze ohodnotit jen s velkými rozpaky. - Ostatně vybízí se zde srovnání s obdobně koncipovanou revue Brno je Brno je Brno je Brno, jež své snažení o parafrázi fenoménu čecháčkovství (v tomto případě, ostatně jak napovídá název, Brňáků) dotáhla do mnohem zdařilejšího konce.