V noci jsem snil, že jsem motýlem

Sága Sto roků kobry, mapující nejen Dostojevského dílo ale i lidskou bestii jako takovou, pokračuje démonickou dramatizací románu Běsi s příznačným pojmenováním Běsi - Stavrogin je ďábel.

Již předešlé dvě části, Raskolnikov - jeho zločin a jeho trest a Kníže Myškin je idiot, byly nejen pro obdivovatele divadelní múzy velkým šokem, ve kterém si sáhli až na samotné dno své temné duše, která se jako v zrcadle odrážela a poznávala v obrazech Dostojevského lidských archetypech tak, jak je geniálně, pod mistrovskou taktovkou Vladimíra Morávka, ztvárnil ansábl hereckého souboru Husy na provázku.

Sto roků kobry je největší divadelní událostí posledních dvou divadelních sezón, jež našla nejen porozumění a kladné ohlasy u kritiky, ale především pochopení u svého obecenstva, se kterým plně rezonuje, což je, alespoň dle mého názoru, tím největším divadelním oceněním. Husa se tak stala synonymem nejen pro dobré ba to nejlepší divadlo v českých luzích a hájích, ale i místem, kde je možné potkat pozorné a inteligentní diváky, se kterými se i samotné představení hraje mnohem lépe a radostněji.

Byly-li Raskolnikov a Myškin postaveny na dokonalé a do nejmenšího detailu propracované režii, expresivní scéně, do morku kostí mrazící hudbě a se svými rolemi do hloubi duše srostlých hercích, neslevily Běsi - Stavrogin je ďábel ani o ždibíček a navíc pak vynášejí trumf v obsazení hlavní role knížete Stavrogina - Jana Budaře. Dá-li se Petr Jeništa za roli Raskolnikova či Jiří Vyorálek za roli Myškina vynášet do divadelních nebes a pět na ně pochvalné ódy, lze pak před Janem Budařem jen tiše smeknout a tiše říci „děkuji“. Bylo to příliš neskutečně nádherné do morku kostí pronikající mrazení s nitrožilními dávkami šílenství, abych dokázal cokoliv více dodat.

Dalším geniálním tahem pak byla zcela nová koncepce hry jež vyvrcholila Stavroginovou zpovědí své černé duše, která dosáhla dna ve znásilnění malé holčičky, jež se záhy poté oběsila, ale i doznáním se k absenci všech základních lidských hodnot, již nazývá nihilismem, ale tento stav mnohem více odpovídá označení ďábel. Tato pasáž není obsažena v původním vydání Běsů, protože byla zcenzurována korektorským zásahem na příkaz nakladatele, který se bál možných důsledků nepochopení ať již ze strany čtenářů tak ze strany státní moci. Drama tak získalo zcela nový význam a stalo se, narozdíl od i současnosti vydávané verze s důrazem na společenskou atmosféru s módou tajného revolučního odboje, analýzou lidské duše.

Celkově představení velmi pomohla více než půlroční pauza od premiéry Myškina, protože předchozí dvě části se v některých aspektech poněkud překrývaly a opakovaly, což bylo nejviditelnější na doprovodné hudbě, která sice plnila svůj psychodelický účel, ale oproti Raskolnikovi nepřinesla nic nového. Hudba byla v Běsech posunuta do modernějšího techno stylu, což sice může navenek vypadat, že nemůže zapadnout do ruských kulis románu, ale svůj účel, podtrhnout to, co se dělo na jevišti i v hlavách diváka, plnila výtečně.

Krom excelentního a uhrančivého Jana Budaře s ďábelsky sametovým hlasem i něžnými kočičími pohyby, je pak nutné vyzdvihnout výkony všech zbývajících herců, z kterých vyjímám zvláště Petra Jeništu (Šatov), Luboše Veselého (Lebjadkin), Ivanu Hloužkovou (Marja) a Evu Vrbkovou (Líza Drozdovová).

Sto roků kobry je divadelní událostí par excellence a kdo má tu možnost, nechť neváhá, protože představení podobných kvalit a atmosféry uvidí ve svém životě podruhé jen stěží.