V noci jsem snil, že jsem motýlem

Přiznávám se, že muzikál Vlasy v podání Městského divadla ve mně odpočátku budil nedůvěru a proto může být má kritika zaujatá a to již proto, že nejsem ctitelem muzikálů, jednak pro odstrašující reklamu a jednak pro mé pochybnosti, zda silně konzervativní Městské divadlo s repertoárem zaměřeným na střední věkové, společenské i duševně a umělecky vyspělé vrstvy dokáže ztvárnit ducha, jimž byl originál v podobě Formanova filmu Hair prodchnut.

Nejsem si zcela jist, zda právě úzkostlivé „držení se“ filmové předlohy bylo pro muzikál předností, protože se tak toho nedalo moc zkazit, nebo nedostatkem a absencí vlastní invence, originality a ducha, nicméně jsem si víc než v divadle připadal ve velkoryse technicky vybaveném kinosále - soustava reproduktorů nad celým hledištěm dávala dokonalé ozvučení, které lze nejlépe ilustrovat věrnou iluzi odjíždějícího autobusu. V samotném jevišti muzikál využíval snad všech svých technických možností, kdy byl divák ohromen pojízdnou podlahou, soustavou výtahů a propadlišť, promítáním filmových záběrů, světly s podobiznou květin na stěny okolo hlediště i do řad diváků a v neposlední řadě i cadillacem přímo na scéně.

Dokonalé byly samozřejmě i kopie rekvizit z filmového originálu, ale i kostýmy, taneční choreografie, výkony a nasazení muzikálových herců a samozřejmě divadelní orchestr. Dobrý byl i český překlad, byť mu chyběla poetičnost svého originálu. Ale představení samotné nemělo pro diváka jinou hodnotu než úchvatné podívané, protože ze všeho se linula jistá patetičnost. Již samotný muzikál vznikl na samém konci hnutí hippies v roce 1967, Formanův film jež vznikl o dalších 12 roků později se tohoto patosu vyvaroval vlastním pojetím zpracování, jež se více než o navození atmosféry 60. let snažilo vytvořit lidský příběh, který původní verzi chyběl, ale podání Městského divadla hrálo krom ohromení moderními efekty zejména na emociální strunu, která měla svému diváku přivodit stav iluze bezstarostnosti, svobody a lásky, pohrdání penězi, majetkem ale i společenským postavením, jež silně kontrastovala s myšlením dnešní doby a zejména dnešního hlavního společenského proudu.

Pochopitelnější by tedy byl pokus o revizi hodnot dnešní mladé a „nezávislé“ generace X, jež se nejen vzepřela hodnotám svých rodičů, ale současně měla i duchovní potažmo náboženský podtext, jež silně kontrastuje s dnešními hesly „buď sám sebou, pij …“ či „buď oblíbený, nakupuj v …“, jež se také snaží navenek odlišovat, avšak ve skutečnosti jsou stejnými otroky, jako jejich rodiče.

Ale to je asi úkol pro zcela jiné divadlo, protože oblíbenost Městské divadla spočívá v jistotě, kterou svému diváku dává, že mu bude vždy servírovat jen osvědčené a nekonfliktní tituly, které lze na místě strávit, pobavit se a jít domů s pocitem velkolepého kulturního zážitku.