V noci jsem snil, že jsem motýlem

Stanislav Moša je zjevně posedlý bojem dobra se zlem a sám se svou nekritickou sebestředností se v tomto pomyslném boji ustanovil jako vůdce a institut Městského divadla jako maják dávající lidem víru, naději i lásku. Škoda jen, že Mošovo černobílé vidění světa vidí jen to, co vidět chce a i jeho chápání dobra a zla, je spíše určeno zájmy vlastními i zájmy „spřízněných“ politiků a zainteresovaných soukromých společností.

Samotný muzikál Zahrada divů měl být, dle slov autora, koncipován jako hudební pohádka určená zejména pro předškolní děti, avšak vzhledem k tomu, že představení končí po desáté večer a navíc jsou téměř všechna ze 14 plánovaných představení, než se krám sbalí, určena pro majitele ročního předplatného, nebyla ona představa poněkud dotažena do konce, byť představení slaboduchými infantilnostmi jen sršelo a věřím, že nejedno čtyřleté dítě by bylo megalomanskou koncepcí scény a kostýmů fascinováno, protože takovéto náklady si nemůže dovolit ani výpravná německé koprodukce. Ale krom ukázek, co všechno nová Hudební scéna se svými nejmodernějšími technickými prostředky dokáže, v čemž překonala i kýčovité Vlasy, bylo představení ztělesnění těch nejhorších snů, kdy mě několikametrový nafukovací slon představující vzducholoď, jež dlouhé minuty kroužil na hlavami diváků, bude strašit ještě několik dnů, než se dokážu otřepat z nových poznatků, kam až může sahat snaha po originálnosti tam, kde ani čert nebere.

Z celého představení byla ještě nejlepší kolovrátková hudba Zdeňka Merty, kterou by se neodvážila prezentovat ani nějaká z tzv. chlapeckých skupin, ale ve srovnání s falešnými zpěváky, kýčovitou scénou se snahou o co největší barevnost a bombastičnost, nudným dějem, dialogy a texty písní jakoby opsanými z deníčku desetiletého školáka, by vynikly i zvuky rozjíždějícího se autobusu.

Na jedné straně chápu, že to, co Zdeněk Merta a Stanislav Moša společně stvořili, je zcela nehratelné, nicméně si myslím, že statičnost a dřevovitost, již s velkým patosem předváděla Alena Antalová v roli Bílé královny a Ladislav Kolář jako Vládce zla, překonala i agitační filmy z padesátých let. Ale jak jsem předeslal, na tomto představení by se utopili i skuteční herci se skutečným nadáním, mezi které, mimo jiné, řadím i loňské absolventky JAMU Veroniku Poláčkovou a zejména Evu Ventrubovou, jejíž role Paní Rosepettle v představení studia Marta Tatínku, ubohý tatínku, maminka tě pověsila v šatníku a mně je tak smutno byl ten nejlepší ženský divadelní výkon, který jsem kdy měl tu možnost shlédnout, nicméně se domnívám, že v Městském divadle musí svůj talent odhodit v dál, protože mezi průměrem se jakákoliv náznak talentu přísně trestá.

Představení Zahrada divů tedy doporučuji všem, kdo se chtějí nudit (já jsem se překonal a odešel až v půlce…), či stoupencům sado-masochismu, protože si budete ubližovat mnohem účinněji než doma v latexovém kombiné s mučidly a bičíkem z kravského ohonu.