V noci jsem snil, že jsem motýlem

Ezra Pound je dnes interpretován jako nejlepší básník 20. století, renesanční vzdělanec s dnes již nedosažitelným intelektuálním záběrem, překladatel poezie z klasické čínštiny či ze středověké italštiny, ale též jako válečný zločinec či primitivní antisemita. Jeho vrcholné a nedokončené dílo Cantos, na kterém pracoval skoro půlstoletí mezi roky 1915 až 1962, je pak považováno za nesrozumitelné, nečitelné a pro mnoho historických odkazů i za zcela neinterpretovatelné. Divadlo na zábradlí se však o interpretaci této mohutné a obsáhlé básně přesto pokusilo, avšak výsledná inscenace dopadla velmi podobně jako její básnická předloha - tedy jako nepochopitelné pro do hloubky nezasvěceného diváka tak, že ten z diváků, kdo na představení přicházel pouze s povrchní povědomím o osobnosti a díle Ezry Pounda, byl z představení rozčarován tím, že krom úvodní scény z blázince, jež měla připomínat Poundův dvanáctiletý pobyt v ústavu pro choromyslné, ani vzdáleně nepochopil, o čem hra vlastně pojednává.

Inscenace byla nastudována jako koláž biografických osudů Ezry Pounda a odkazů na vybrané pasáže z jeho básnického cyklu Cantos. Tyto dvě roviny, biografická a literární, se vzájemně míchají bez jasného předělu a není zcela jednoduché rozlišovat natož pak chápat, co daná scéna znázorňuje. - Například počáteční scéna z blázince, kdy Ezra (v podání Miloslava Mejzlíka) navštíví obdivovatelka a básnířka, jež se představuje jako G. (hraje ji Natálie Řehořová), a pracovník exekutorské kanceláře Ben (Igor Chmela), jenž přichází Ezrovi oznámit obstavení veškerého jeho majetku, ale je ostatními pacienty napaden, vysvlečen a vtažen do nemocničního pokoje, se bez varování promění v úryvek z Cantosu, na což však divák není upozorněn a tak v minimálně počáteční části další scény tápe, zda právě hraný děj představuje navazující scénu šílenství, či zda představuje alegorii, kdy pacienti hrají scénu pod vlivem Poundových veršů à la hra Petera Weisse Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata, ve které Markýz de Sade hraje divadlo v blázinci v Charentonu - tedy zda se má jednat o jakousi variaci na divadlo na divadle.

Ve scéně divadla na divadle, kdy básnířka G. přemluví Ezru, aby se ujal režie své básně, se střídají dva motivy z Cantosu a to parafráze na čínskou poezii a filozofii, jež se střídá s Poundovou básnickou interpretací ekonomie. Čínská část je představována čtyřmi čínskými císaři Fu-si (Petr Čtvrtníček), Chuang-ti (Leoš Noha), Jao (Ladislav Hampl) a Jou (Ivan Voříšek), jež společně tvoří ideál moudrého vladaře, jenž se oprošťuje od zbytečných válek a dbá na blaho lidu. V ekonomické scéně se z císařů pak stávají výrobce zbraní Basil (Petr Čtvrtníček), sochař Gaudier (Leoš Noha), prezident John (Ladislav Hampl) a pohádkář Possum (Ivan Voříšek). Zástupci lidu, které symbolizuje sochař a pohádkář, žalují zástupce vládnoucí vrstvy, to jest prezidenta a zbrojaře tak, že pod vedením Ezry, kterého blázni nazývají Mistr dojde k souboji muže proti muži, ve kterém sice vyhraje ovládaná vrstva, ale Mistr nespravedlivě určí za vítěze vrstvu vládnoucí.

V této části se básnířka G., jež celé představení sleduje zavěšená v síti, rozhodne šířit Ezrovy myšlenky dále do světa a s pomocí Bena prolomí mříže blázince. Ale oba jsou zbylými blázny zabiti, mrtvá G. znásilněna a prolomená stěna zase ucpaná tak, aby Ezrovy myšlenky zůstaly v bezpečí.

Není jednoznačné jak celé představení ohodnotit: Dle informace divadla Na zábradlí se jedná o vůbec první světový pokus převést Poundův Cantos do dramatické podoby. Režisér Bambušek v ní vsadil na kombinaci reálií blázince a divadla hraného blázny, ale je otázka, zda to byla forma nejvhodnější a zda ono prostředí blázince nepřebilo pasáže z vlastního Cantosu. V celkovém dojmu mi ale přišla inscenace režijně nedotažená, kdy krom onoho prvotního velkolepého nápadu „zdramatizovat Cantos“, není vůbec jasné jaké je sdělení a s čím má divák z divadla odcházet.

Namísto režie bych vyzdvihl zejména herecké výkony v čele s představitelem Ezry Miloslava Mejzlíka a G. Natálie Řehořové, kteří svým nasazením představení táhli. Velký umocňující význam ale v představení měly i kostýmy a zejména pak scéna Zuzany Krejzkové. Ale nelze také nevynechat i překladatelku Cantosu Annu Kareninovou, jež pomáhala i při jeho adaptaci do podoby dramatického útvaru. (Zde pro zajímavost, že letos vychází druhé vydání Kareninové překladu Cantosu a to v nakladatelství Atlantis.)