V noci jsem snil, že jsem motýlem

Inscenace Buržoazie z pražského divadla Na zábradlí se odvolává jak na původní inscenaci z brněnského divadla Reduta, kde byla prakticky totožná inscenace uvedena o šestnáct měsíců dříve a to pod názvem Nenápadný půvab buržoazie, ale také je přirozeně inspirována svou filmovou předlohou od nejpřednějšího filmového surrealisty Luise Buñuela. Další zajímavostí pak je v historii českého divadla ojedinělý fenomén a to že dvě divadla v Praze a v Brně sdílí ve stejné sezóně nejen totožný repertoár nastudovaný stejnými tvůrci - v tomto případě režisérem Janem Mikuláškem - ale i totožnými herci tak, že má-li někdo tu chuť a to potěšení, může představení shlédnout hned ve dvou divadlech současně. Ba, totéž může udělat i u několika dalších inscenací, jež jsou uváděny paralelně v de facto v totožném složení tvůrců i herců, a to Kabaret Kafka, Annu Kareninu, Korespondenci V+W, Zlatá šedesátá či Europeanu, kdy pro vysvětlení v této divadelní sezóně přešla z Reduty do divadla Na zábradlí klíčová část tvůrců i herců a opakování původních inscenací má být jakýmsi the best of z brněnské éry.

Tématem původní předlohy, za kterou Buñuel získal i Oscara za nejlepší cizojazyčný film, je téma neuskutečněné večeře, kdy se skupinka přátel opakovaně pokouší sejít u jídelního stolu ale pod stále absurdnějšími záminkami, kdy si nejprve hostitel splete termín, poté v restauraci leží mrtvola, při další příležitosti se hostitelé oddávají manželským hrátkám a hosté utečou v domněnce, že je sebrala policie, až konečně v poslední fázi filmu se neuskutečněné hostiny odehrávají za hranicí snu. - Režisér Mikolášek, jenž jako tvůrce vyniká právě v inscenacích, které vznikly jako nepůvodní adaptace, se filmem inspiroval jen velmi volně, z původního tématu si odnesl společný prvek v podobě jídelního stolu, kolem kterého nechal rozehrát sérii vzájemně nesouvisejících scének s mnoha komickými gagy.

V úvodní scéně se tak kolem stolu sešla řada truchlících pozůstalých, kteří řeší některé podrobnosti chystaného smutečního obřadu, ke kterému chybí jediné a to nebožtík - tedy se všichni vrhnou na jednoho z přítomných hostů, násilím jej narvou do rakve a obřad tak konečně může započít.

V další scéně vidíme přípravu slavnostní tabule, kdy kolem stolu kmitají číšníci ve fracích, do nejmenších detailů řeší připravovanou hostinu, ale v tom jeden z číšníků neodolá a ždibek ochutná. - Je za to pokárán vrchním číšníkem, ale neodolá podruhé, ba cpe si jídlo oběma rukama do úst, běhá po pečlivě připravovaném stole a cpe si další a další jídlo do již zcela přeplněných úst. A brzy jej napodobují i ostatní číšníci tak, že se příprava hostiny zvrhne v nekontrolovatelnou žranici.

V dalších scénkách se ale již nezůstává jen u toho, že by s více či méně vynalézavým humorem rozvíjelo původní téma absurdní večeře, ale stupňuje se celková surovost ba až krutost tak, že ve stále gradujícím tempu po sobě začnou distinguovaní hosté střílet z revolveru, vzájemně ochutnávají svou moč a výkaly či se oddávají nevázaným sexuálním orgiím. Přesto že některá témata by sama o sobě dalece překračovala hranice běžného vkusu a dobrého humoru, v rámci inscenace to nepůsobí ani na puritánštějšího z diváků nijak pohoršlivě.

Režiséru Mikuláškovi se Buržoazie jednoznačně zdařila, kdy inscenace působí celkově kompaktním dojmem, chybí jí hluchá místa, humor není samoúčelný ale vždy pouze dále rozvíjí hlavní téma. Koketovat tak můžeme pouze s otázkou, proč inscenace zůstala u názvu, jenž sice odkazuje na původní inspiraci, ale s Buñuelovým filmem nemá společný ani surrealistický podtext ani se netrefuje do buržoazní společnosti.