V noci jsem snil, že jsem motýlem

Inscenace Kolonie, kterou v režii Lucie Ferenzové uvedlo Divadlo Na zábradlí, má podobu divadelní revue s kombinací činohry, hudby a zpěvu. Volně inspirována je dílem Grahama Greenea, ale leitmotivem hry je aktivistická snaha o záchranu Buďánky, někdejší dělnické kolonie v Praze - Košířích, která již půl století chátrá, ačkoliv je prohlášena za památkovou zónu. - V průběhu 60. a 70. let byla kolonie nejprve násilně vystěhována, aby byla zbořena a byly zde postaveny paneláky. V období po roce 1989 jsou zde zase silné tlaky stavebních developerů a jím spřízněných politiků z nechvalně proslulé Prahy 5, jež by zde rádi Buďánku srovnali se zemí a postavili zde domy dle vlastního vkusu.

Nakloněná scéna inscenace symbolizuje střechu posledního obývaného domu v Buďánkách, který obývají čtyři ženy, matka v podání Marie Spurné, její dvě dospělé dcery Anna - Jindřiška Křivánková a nepojmenovaná Sestra -Magdaléna Sidonová, a dále tajemná Elka - Kristina Maděričová. Další postava Prince - Ladislav Hampl, jenž je Anniným nápadníkem, má symbolizovat činorodý společenský život, postava Fízla - Ondřej Veselý zase symbolizuje socialistické budovatelské plánovače, jež po roce 1989 plynule přešli na dráhu městských úředníků s tím, že pouze vyměnili někdejší socialistické ideály za ideály čistě ekonomické. Hlavní osobou, jež měla představení táhnout, ale byla role Anny, kterou však Jindřiška Křivánková podala poněkud nezúčastněně a až s cynickým nadhledem tak, že její herectví zcela neladilo s ústředním tématem.

Podtitulem představení je Revue o paměti, jež má evokovat mnohovrstevnatost, avšak v režijním provedení Lucie Ferenzové minimálně z pohledu diváka chybí koncepce, inscenace má řadu hluchých míst, vzájemně nelogicky souvisejících výstupů tak, že nebýt divadelního programu, nebylo vůbec zřejmé, o čem vlastně představení pojednává. Jednoznačným vrcholem celé inscenace byl hudební doprovod Romana Zacha, jenž alespoň chvilkově dokázal dát představení nějaký náboj a atmosféru.