V noci jsem snil, že jsem motýlem

Pokusit se oživit slovenský rockový muzikál z konce 70. let je tak trošku hazard ale i plýtvání tvůrčích sil. Je sice pochopitelné, že muzikálových látek vhodných k nastudování absolventským ročníkem muzikálového herectví s omezeným rozpočtem, není příliš mnoho, a je tedy zapotřebí tak trochu experimentovat, nicméně si troufám říct, že kvalita letošních muzikálových absolventů má rozhodně na víc.

Velmi nešťastný je již rockový žánr muzikálu - co se hudební složky týče, chybí Cyranu z předměstí do svého vzoru v o deset let starším Hair snad úplně vše. Navíc pak provedení paradoxně příliš nepomohl ani živý doprovod, byť se snažil o zakomponování alespoň krátkých variací na někdejší hity celé řady rockových legend, protože kombinace špatného ozvučení, kdy zpěváci museli svůj hudební doprovod tak trochu přeřvávat, udělal své, zvlášť když nikomu ze zúčastněných tento hudební žánr evidentně nic neříkal tak, že jako nejlepší part na mne zapůsobil zpěv Ilony Šumné, snad proto že zabarvením svého hlasu byl zcela nerozeznatelný od mé oblíbenkyně šansonové zpěvačky Szidi Tobias.

A tak v kontextu chabé muzikálové složky naopak vynikla část činoherní, jež sama o sobě tvořila zdařilou komediální variaci na Cyrana z Bergeracu Edmonda Rostanda. Velmi vydařenou byla scéna Jana Zavarského, která poskytovala vyžadovanou vzdušnost i uvolněnost, a současně velmi elegantně rozdělila děj na několik nezávislých částí. Za účelově až primitivní lze označit kostýmy Jana Marouška, avšak byť zde byl prostor pro mnohem větší invenci, přinejmenším nic nepokazily. A tak snad největší zásluhu za to, že se představení nerozpadlo na nesourodé části, jako se tomu stalo například v minulém roce u Strašidla Cantervillského, má režisér Michal Zetel, který na svém postu obstál, řekněme, se ctí.