V noci jsem snil, že jsem motýlem

Po loňském na muzikálově osobnosti mimořádně nabitém absolventském ročníku JAMU v čele s budoucí personou primerou českého muzikálu Dušanem Vitázkem, oceněným i cenou Thálie za svou roli Bergera v jinak zcela neoriginálních Vlasech, je kvalita ročníku letošního, tak jak se aspoň jeví svými výkony v nepovedené variaci na Strašidlo Cantervillské Oscara Wilda, velmi ubohá a nezaujala by ani to nejméně náročné publikum a là Městské divadlo v Brně.

Kvality muzikálové představení Strašidlo Cantervillské pak lze, co do stránky režijní a hudební v podání Ladislava Koláře, ohodnotit ne-li přímo jako paskvil, tak jako nejšedivější průměr bez jediného ať režijního tak hudebního nápadu, se strnulým vedením herců, s uzívaným zpěvem bez elánu, chuti i života, jež je pak doplněn zcela nenápaditou scénou i kostýmy Marcely Chylíkové tak, že by se snad dalo Strašidlo Cantervillské přejít jako studentské představení, nebýt obrovitého kvalitativního ústupu od loňského ročníku, jehož představení Kéž slunce svítí v nás… a Vznešené vášně znamenaly to nejlepší, co jsem kdy měl v oblasti muzikálu možnost vidět (a to i v přímém srovnání s Karlínským Hudebním divadlem v Praze).

Toto od základu zcela nepovedené představení, jež degraduje i původní Wildeho námět z původní ironické komedie na pouhou frašku, kde největší úspěch u diváků sklidily opilecké výstupy a pády, pak snižuje velmi dobré jméno Studia Marta vůbec a já sám za sebe nenalézám pro něco obdobného žádné paralely.