V noci jsem snil, že jsem motýlem

Spojit do jednoho neoddělitelného, vzájemně se prolínajícího a překrývajícího celku hru Blázen a jeptiška od slavného polského dramatika, spisovatele, kritika a zejména provokatéra všeho druhu, Stanislawa Ignacy Witkiewicze, a jednoaktovou hříčku Mouchy českého divadelního režiséra, příležitostného dramatika a překladatele, ale zejména propagátora alternativního divadla, Huberta Krejčího, by se navenek mohl zdát velmi nepodařený nápad - vždyť mezi tvůrčím obdobím obou autorů leží jak II. světová válka, tak odstup takřka půlstoletí.

Ale při podrobnějším ohledání koncepce a uměleckého vyznaní obou dramatiků, jež lze jednotně uvodit jako „dada“, se představení Mouchy, blázen a jeptiška jeví jako velmi originální nápad, potažmo i jako pocta, ve světě velmi často inscenovanému, u nás však takřka neznámému, Stanislawu Witkiewiczi, a Hubertu Krejčímu, který je v mnohých vzpomínkách neodmyslitelně spjat se svým působištěm v brněnské Huse na provázku ale i divadelní fakulty JAMU z přelomu 80 a 90. let.

Nicméně mezi původním nápadem a konečnou realizací leží dlouhá a strastiplná cesta, která v tomto případě skončila již někde v půli. - Režijní koncepci Evy Rysové lze za obstojnou označit jen v úvodní části Mouchy, část druhou Blázen a jeptiška pak lze označit jen jako chaos s nejvýznamnějším dramatickou scénou v podobě konce představení.

Režijní bezmocnost současně jako ovce okopírovali i samotní herci tak, že se původní nádech absurdního dramatu posunul do roviny frašky spojené s křečovitým přehráváním všech zúčastněných, kteří se tak jen neuměle snažili zakrýt, že nevědí jak? ani co? mají hrát.

Světlým bodem by snad mohla být koncepce scény v podání Martiny Chwistkové, která představení rozdělila do několika vertikálně oddělených rovin. Avšak tato hozená rukavice v podobě rozdělení hlavní scény do několika předscén s paralelně probíhajícím děním zůstala nejen nepozdvižena, ale naopak umocnila pocit celkového chaosu a naprosté bezmocnosti.