V noci jsem snil, že jsem motýlem

Jana Janěková se přes relativně značný počet televizních, filmových ale i divadelních rolí zapsala do povědomí širší divácké obce zejména svým hereckým „výkonem“ v někdejším pokusu televize Nova o americký sitcom v českém hávu, Nováci. Méně známé je pak již v posledních letech dominantnější specializace, co by divadelní režisérky a příležitostné dramaturgičky, kdy krom scén regionálních moravských divadel působí zejména jako vedoucí pedagožka, potažmo umělecká vedoucí, ateliéru muzikálového herectví divadelní fakulty JAMU v Brně.

A jakožto persona primera ateliéru muzikálového ateliéru je Jana Janěková současně i exkluzivní incipientkou a režisérkou muzikálových představení na zkušební scéně divadelní fakulty JAMU, neboli ve Studiu Marta.

O kvalitách či lépe nekvalitách muzikálového herectví v Brně můžeme diskutovat dlouhé hodiny, v každém případě rodilý šovinisticky laděný Brňan, který jehož kulturní povědomí nesahá dále než za druhý břeh Svratky, nedává na brněnskou muzikálovou scénu, reprezentovanou takřka výhradně v instituci Městského divadla, nijak dopustit.

A nejinak je tomu u muzikálové produkce Studia Marta, která bylo v dřívějších dobách boomu diváckého zájmu často zcela beznadějně vyprodané, dnes připomíná spíše chudého příbuzného dominantnější činoherní produkce, kdy již jen stěží lze mluvit o jakékoliv invenci a provedení. Jednotlivé ročníky bez výraznějších pěveckých, hereckých či snad dokonce tanečních osobností procházejí prkna Marty takřka bez povšimnutí, aby vzápětí beznadějně zapadly do propadliště dějin.

A tento dojem, vzájemně zcela splývajících představení, bez nápadu a plné nudy, budí i letošní premiéra muzikálu Večer tříkrálový aneb Co kdo chce, který v prvé řadě vzbuzuje asociaci, že něco podobného jsem již viděl. Z představení čiší již mnohokráte zopakované režijní postupy Jany Janěkové, které prostě z principu zastíní a udusí i výkon velmi nadprůměrně talentovaných herců.

A tak letošní Večer tříkrálový je zejména o Janě Janěkové, o výkonech zúčastněných herců není vlastně moc co říci, kdy nikdo nezklamal ale ani nevzbudil žádnou pozornost. Byť koncepce à la A cappella, tedy s vokálním zpěvem bez hudebního doprovodu, by mohla vzbudit patřičnou diváckou reakci, kdyby … kdyby nebylo oné všepohlcující autorské šedi.