V noci jsem snil, že jsem motýlem

Takřka celá filmografie Akiry Kurosawy se přes vnější punc a japonské reálie plně nese v kontextu americké kinematografie, byť povýšené do jinak nedosažitelných výšin tak, že prvním čistě japonským výtvorem je Kurosawův film z jeho závěrečného období, Sny, jež lze s jistým zjednodušením parafrázovat nejen jako sny Akiry Kurosawy ale i jako poetické haiku převedené na filmové plátno.

Tedy zatímco Kurosawovo celoživotní dílo se lze celek zařadit do kategorie akčních filmů často s filozofujícím podtextem, Sny postupují směrem přesně opačným tak, že nenáročný divák, jež kráčí čistě v dějové rovině, odejde zcela zklamán s tím, že z osmipovídkového filmu s částmi, Sluneční svit v dešti, Broskvový sad, Sněhová bouře, Tunel, Vrány, Hora Fudži v rudé barvě, Plačící démon a Ves vodních mlýnů, docení jen nejepičtější a avšak současně, co do filmové kvality, i nejslabší Tunel, zatímco skutečné lyrické skvosty s nádhernou hrou barev, emocí a básnických metafor à la Sluneční svit v dešti, Broskvový sad, Vrány či Ves vodních mlýnů odsoudí jako senilně-infantilní, kýčovité a zejména nudné. Svým způsobem může snad mít i pravdu, avšak zcela nepochopí původní záměr, obrovský básnický potenciál a současně jej mine i pokorná rozjímavá moudrost, jež se celým snímkem prvoplánovitě prolíná.

Sny lze rovněž položit jako snímek v Kurosawově díle nejautobiografičtější, kdy lze za malého chlapce v příbězích Sluneční svit v dešti a Broskvový sad směle dosadit samotného režiséra. Příběh Vrány je pak krom velmi vděčné kombinace malby a filmu též i uzavřením kruhu, kdy Kurosawa svou poklonou Vincentu van Goghovi též naznačil, že van Goghovo dílo bylo japonskou malbou do značné míry inspirováno.