V noci jsem snil, že jsem motýlem

Česká kinematografie již minimálně dekádu hledá filmovou tvůrkyni, jež by pomohla zaplnit propast, která vznikla po odchodu nepřekonatelné Věry Chytilové do uměleckého důchodu. Filmových tvůrkyň se sice za poslední dvě desetiletí etablovala celá řada, avšak žádná z nich nevyprodukovala snímek, jež by dokázal obstát i před tím nejnesmiřitelnějším kritikem - před časovým odstupem, který nemilosrdně dělí zrno od plev. A tak jako nejnadějnější se jevila tvorba Alice Nellis, kdy zvláště její první dva autorské snímky, Ene Bene (2000) a Výlet (2002), vzbudily své času značný rozruch v jinak malém českém smrdutém rybníčku, který dlouhodobě nedokázal přinést nové téma.

Když o pět let později Nellis úspěšně navázala i dalším autorským snímkem Tajnosti, který byl konečně oceněn i několika cenami Českého lva, mohlo se zdát, že následovnice pomyslné královny českého filmu, tedy Věry Chytilové, byla nalezena.

Avšak poté v roce 2010 Nellis přišla s dalším autorským snímkem Mamas & Papas, ve kterém již v prvních minutách ztratila veškeré své renomé. Ba, snímek v plné nahotě ukázal, jasně vymezené hranice tvůrčích možností, které Nellis jakožto režisérka i scénáristka v sobě má. - V Mamas & Papas se Nellis pokusila o filmový experiment tím, že neexistoval pevný scénář a dala velké možnosti jak hercům a jejich improvizaci, tak především sama sobě jakožto režisérce. Vznikl tak nevyrovnaný a především nudný snímek bez prvku originality - Nellis co do tématu vykradla sama sebe, kdy téma plodnosti, těhotenství i mateřství, již beze zbytku vyčerpala v předchozím filmu Tajnosti.

Asi by nebylo fér vyčítat hercům jejich nepřesvědčivé herectví, či lépe neherectví, protože všichni hráli jen sama sebe bez nějakého psychologického přesahu či hlubšího nastínění svých postav. - Zde si neodpustím poznámku, že herci v zápalu improvizace často plodili vyložené „blbosti“. Současně mám u Nellis neodbytný pocit, že zvláště ženskou část hereckého obsazení si Nellis nevybírá na základě kamerových zkoušek, ale na základě toho, aby herečky byly pokud možno ošklivější než ona sama. Jinak moc výběr obsazení pochopit nedokážu.

Podobně košer by nebylo vyčítat chybu dvojici kameramanů, protože absence technického scénáře, kdy autorka evidentně teprve ve fázi vzniku filmu hledala, co chce říci a jak to chce říci, aby do nakonec říci nedokázala, nedávala kameře prostor s herci jakkoliv pracovat. Nemá též smysl hořekovat nad špatným scénářem, a to ani ne tak proto, že žádný neexistoval, jako spíš proto, že jeho neexistence byla spíš důsledkem absence originálního tématu. A tak nekvality celého snímku je nutné hledat jen v osobě samotné režisérky, kdy sice můžeme Nellis obhajovat tím, že si v Mamas & Papas zvolila extrémní postup, na kterém by vyhořel nejeden mnohem zkušenější režisér, ale tento postup současně jasně vymezil její možnosti. Naskýtá se tedy asi oprávněná rada, aby si Nellis dala delší tvůrčí přestávku namísto toho, aby se snažila produkovat film za jakoukoliv cenu.

Jak bylo zmíněno, ústřední téma neplodnosti, ale i nechtěného těhotenství, nevěry a rozpadu partnerského vztahu Nellis již vyčerpala v poeticky laděných Tajnostech, kdy úspěch filmu stál na vynikajícím výkonu herečky a zpěvačky Ivy Bittové. - Podobná osobnost v Mamas & Papas chyběla a tak přesah Tajností k poetice s inspirací ve Federicovi Fellinim byl v Mamas & Papas nahrazen naturalismem, který měl evokovat otevřenost, ale spíše vyvolával otázky, nakolik bylo dané téma skutečně myšleno vážně a zda nemělo být jen otevřenou výpovědí samotné autorky.