V noci jsem snil, že jsem motýlem

Po shlédnutí nejnovějšího snímku Alice Nellis Tajnosti si v prvotním opojení nelze nepovzdychnout, že po sentimentálních slátaninách à la Vratné lahve Jana Svěráka či Medvídek Jana Hřebejka v letošní české produkci konečně vznikl snímek, který dokáže z české reality snoubící banalitu s géniem průměrnosti (což jsou typické znaky „úspěšného“ českého filmu poslední dekády) vyzískat téma a zpracování, jež dokonce dává připomenout magický realismus Federica Felliniho.

Tajnosti jsou jedním z nejvyzrálejších českých filmů mnoha posledních let, kdy si Nellis nejen dovolila odskočit si k Felliniho nejlepšímu snímku 8½ s prolínáním frustrující reality se snem, ale onen vyčpělý každodenní příběh „obyčejného člověka“ dokonce zparodovala.

Velkou předností snímku je obsazení neotřelé tváře zpěvačky Ivy Bittové, která film do značné míry táhne. Na druhou stranu je na ní znát dlouhá herecká pauza, de facto dvou desetiletí, velmi znát tak, že její projev působí velmi nejistě.

Příběh nespokojené ale i neuspokojené Julie Alice Nellis umístila do rámce jednoho dne, který začíná nepodařeným pokusem se po delší odmlce pomilovat se svým manželem a následnou zprávou o smrti jazzové zpěvačky a klavíristky Niny Simone. Tyto dvě naprosto nezávislé události donutí Julii jednat a počátečním impulsem v podobě rozhodnutí o koupi klavíru, na který hrála naposledy před dvaceti pěti lety, spustí celá série dalších událostí tak, že večer je Julie ve svém starém bytě, s novým klavírem, bez nevěrného manžela i nedospělého milence ale zejména s rozhodnutím donosit své nežádoucí dvouměsíční těhotenství.

Přesto, že Nellis v mnohém koketuje s magickým Fellinim, potažmo alogické chování hlavní hrdinky Julie má i svůj existenciální rozměr, je pozoruhodné, nakolik zůstal film nedoceněn potažmo nepochopen ze strany filmových recenzentů, kdy v mnoha hodnoceních nejsou výjimkou klišé typu ženský film pro neukojené manželky či pohádka pro ženy středního věku.