V noci jsem snil, že jsem motýlem

Celovečerní filmový debut Andrey Sedláčkové Oběti a vrazi je v prvé řadě příjemným zpestřením večera pro nejednoho skalního příznivce televize. Sedláčková se jakožto scénáristka i režisérka v jedné osobě v kontextu současné české kinematografie sice neztratila, nicméně vezmeme-li si kvalitativní srovnání jen s těmi snímky, jež měly podobně jako Oběti a vrazi svou premiéru v roce 2000 - Anděl Exit, Ene Bene, Kytice, Otesánek či Samotáři, pak je kvalitativní odstup daný jak nezkušeností, tak talentem a osobními kvalitami doslova katastrofální.

Pro prvoplánový příběh, chabý scénář a slabou režii, kdy Sedláčková nedokázala na herce přenést psychologickou atmosféru v podobě dávné vraždy i inscestního vztahu mezi sourozenci, je hlavní devizou snímku hudba Bohuslava Martinů, která se celým filmem nejen prolíná, ale měla film i do značné míry dirigovat. Tento záměr se však plně nezdařil a to údajně pro přílišnou cenu autorských práv nahrávacího orchestru.

Nedotažené je i zcela minimální sázka na užití exteriérů města Polička, ve kterém se Martinů nejen narodil, ale která se i prolíná v celém jeho díle. - Většina děje se tak odehrává s umělým světlem ve studiu a zčásti v exteriérech Buštěhradu, Jaroměře a Prahy.

Na straně většiny diváků si přesto film získal své sympatie pro velmi zdařilý herecký výkon Karla Rodena, byť nelze nepoznamenat, že Rodenova role zakřiknutého Miroslava není z těch nejpřesvědčivějších. Nicméně odstup mezi Rodenem a jeho filmovou sestrou Janou v podání Ivany Chýlkové je rozdílem jedné herecké kategorie. O herectví Vladimíra Škultétyho jakožto mladšího Rodenova dubléra asi ani nemluvě. Na hereckém vyjádření Moniky Hilmerové pak bylo nejpozoruhodnější, s jakou přesností dokázala napodobit gestikulaci a grimasy tak, že jakožto předobraz mladé Jany byla od Ivany Chýlkové opravdu k nerozeznání.