V noci jsem snil, že jsem motýlem

Film Kurz negativního myšlení z roku 2006 je prvním a zatím i posledním snímkem norského režiséra Bårda Breiena. Snímek úspěšně obešel řadu světových filmových festivalů, ale s volnou parafrází Mozartova výroku „Mí Pražané mi rozumějí“ lze alespoň dle oficiálních filmových ocenění konstatovat, že tento film byl mnohem vřeleji přijat v České republice, kde získal ocenění za nejlepší režii na 42. MFF v Karlových Varech a také výroční cenu Český lev za nejlepší zahraniční film roku, než v Breienově domovském Norsku. Můžeme ale jen spekulovat, zda je to proto, že Breienův černočerný humor je nám bližší než Norům anebo prostě v české kinematografii podobný žánr, který by dokázal si velmi vtipně a přitom chytře utahovat z nejvážnějších témat, zoufale chybí.

Breien v Kurzu negativního myšlení (v originále má film název Umění negativního myšlení) tepe do tématu, kterému se filmový žánr kvůli obecnému celospolečenskému pokrytectví a politické korektnosti dalece vyhýbá. - Svůj humor staví na tělesně postižených, v tomto případě na terapeutické skupině, ve které je přítomna Marte, jež je po pádu ze skalní stěny zcela ochrnuta. Asbjørn, padesátiletý muž po sérii mozkových mrtvic, jenž je proto ostatními členy skupiny považován za retardovaného s tím, že ani neumí mluvit. Lillemor, asi padesátiletá žena, jež se utápí v depresích a na pokraji sebevraždy. A konečně Gard, úspěšný mladý muž a navenek věrně milující manžel ochrnuté Marte. Skupinu vede Tori, opět navenek statisticky velmi úspěšná terapeutka, jež se své pacienty snaží léčit skupinovou terapií pomocí pozitivního myšlení. Celý děj filmu je vsazen do průběhu jednoho dne, respektive dne, noci a následující rána, kdy všichni členové této terapeutické skupiny jedou navštívit Geirra, jenž se dva roky po své autonehodě utápí v depresích a naprosté destrukci.

Geirr je připoután na vozík, je impotentní, ale má krásný dům a ještě pohlednější manželku. Po úvodní sekvenci, kdy nejprve odmítá vyjít z pokoje a poté se snaží utéct, se nakonec zúčastní skupinového terapeutického sezení, ale záhy převezme vůdcovskou roli, poté, co dá terapeutce Tori facku a ta zhrzeně uteče. Geirr poté v kombinaci negativního myšlení, alkoholu a marihuany zlomí pokryteckou pozitivní masku jednotlivých členů skupiny a ti se postupně vyznají z toho, co skutečně cítí a prožívají. - Mezi ochrnulou Marte a Gardem nepanuje láska ale naprosto nevraživá nenávist. Asbjørn není retardovaný, jak si ostatní doposud mysleli, nýbrž je nejenom při plném vědomí, plně ovládá své tělo - doposud byl vozen jako lidská troska na vozíčku, ale zejména má normální lidské potřeby v podobě lásky i sexu. A konečně Lillemor odhodí svou masku sebelítosti a dohlédne, že za svou samotu a hypochondrii si může jen ona sama.

Rozjíždí se tak negativní terapie s večerem pravdy, který vyvrcholí druhého dne ráno, kdy si všichni zúčastnění zahrají ruskou ruletu s nabitou pistolí. Hra má dokázat, že sebevražedné řeči všech přítomných nejsou projevem pouhé sebelítosti, ale myslí to s ní vážně. A skutečně druhá hráčka v pořadí, Lillemor, při hře vystřelí po stisku spouště náboj. Jak se ukáže, byl sice slepý, ale všichni přítomní si ruské ruletě uvědomí, jak moc lpí na svém domněle zcela zpackaném životě.

Krom výborného námětu, scénáře i režie Bårda Breiena, který svým minimalizmem, kdy se většina scén odehrává uvnitř malého domu, dává vzpomenout na skandinávského velikána Ingmara Bergmana, jenž byl dle mnohých názorů vůbec nejlepším režisérem všech dob. Ale film staví též na excelentních hereckých výkonech, kdy ve filmu de facto hraje pouhá sedmice herců. Velmi důležitou složkou je ale i Breienův výběr doprovodné hudby od Niny Simone, Johnnyho Cashe či skupiny Steppenwolf.