V noci jsem snil, že jsem motýlem

Co společného mají co do tématu, kvality i řad čtenářů tak protikladní spisovatelé Evan Hunter a Ed McBain, ale i českému čtenáři zcela neznámí Hunt Collins, Ezra Hannon, Richard Marsten, John Abbot, Curt Cannon? Světaznalejší čtenář asi nezaváhá s odpovědí, že nic a nikoho jiného než Salvatoreho Lombina a jeho umělecké pseudonymy, ze kterých právě prvé dva zmíněné vynikají nejvíce: Ed McBain svým více než padesátidílným detektivním cyklem 87. revír, ve značné míře přeloženým i do češtiny; Evan Hunter, jehož Salvatore Lombino používal pro svou vyspělejší část tvorby a v roce 1952 jej i přijal za jméno vlastní, je pak u nás i ve světě proslut zejména svou satirickou a do značné míry nepřekonatelnou novelou Džungle před tabulí(, a potažmo i scénářem pro nejlepší film Alfreda Hitchcocka, Ptáci).

Jak asi již naznačuje množství pseudonymů, jimiž Evan Hunter od sebe navzájem oddělil jednotlivé kategorie své tvorby, což můžeme označit za výsadu opravdu jen těch nejlepších a nejplodnějších. A ani Džungle před tabulí není jen tak ledajaký román pro ženy. Naopak, děl s nejrůznějšími náměty z učitelsko-školního prostředí, ať již se satirickým, realistickým či romantizujícím podtextem, nalezneme přehršel, nicméně všem případným dalším přispěvatelům do této relativně oblíbené kategorie (ostatně zde lze u mnohých autorů vypozorovat určitý „učitelský syndrom“ s do nebe volajícím odkazem na Sigmunda Freuda) vřele doporučuji si Džungli před tabulí přečíst a svůj záměr ještě zvážit, protože pouhé zběhlé porovnání, co do kvality popisovaného prostředí, psychologie školního prostředí, učitelů i žáků, ušetří mnohé naivní pisatele zbytečných zklamání. (Jako příklad odkazuji na Terezu Brdečkovou a jejího Učitele dějepisu.)

A nejen to. Tato „školní“ klasika možná pomůže, ne-li přímo vystřízlivět tak alespoň, vytvořit si reálný obraz žhavé současnosti českého školství (byť je děj posazen do obdoby našeho středního učiliště v New Yorku 60. let, mému přirovnání to jinak neodporuje), kdy najde-li se učitel, jež si své povolání zvolil jako poslání, musí vesměs z tohoto prostředí záhy odejít, protože skutečnost má více než k romantismu blíže k postmoderní realitě ilustrované právě na studentech z nejchudších New Yorkských čtvrtí Bronxu a Brooklynu, jež nikdy nevynechají příležitost, aby svého učitele zmlátili v temnu setmělé ulice tak, jak se to stalo hlavnímu hrdinovi Džungle, Richiemu Dandierovi, když si v podroušeném stavu po oslavě šťastného konce prvního týdne nepředloženě zkrátil cestu na autobusovou zastávku.

A těchto naivních představ v nás Evan Hunter vymýtí více, počínaje nezastavitelným školním soukolím, jež semele nejen učitele, ale i žáky, kteří ke škole přistoupili v té víře, že se v ní i něco naučí; přes nepřekonatelnou propast i bariéru mezi žákem a učitelem danou ať již apriori odporem vůči uznání vyšší autority tak inteligenčním kvocientem - v případě Evana Huntera bylo průměrné IQ žáků okolo hranice 80 bodů prudkým vystřízlivěním, nicméně se stejným vystřízlivěním se asi setkal každý z nás v pozici zcela opačné. Až po nutkavý a dodejme sebezáchovný pud na vše se vykašlat a nevykašlat-li se na učitelské poslání jako takové, kdy možná stejně jako Dandier svého času řeší i mnohý z učitelů současného školství dilema: mám to vůbec zapotřebí kontra byť mizerný, přec jen stálý plat a navíc co s kvalifikací s nulovou použitelností v reálném životě?, nebo se stát automatem, jenž mluví, ale nevnímá, nepřemýšlí a mezi školou a svým vlastním životem dělá tlustou nepřekročitelnou čáru.

Evan Hunter si pro nás rozhodně nepřipravil románek z červené knihovny, kde se všechno k dobrému obrátí, nicméně jeho sarkasmus míšený s dokonalým popisem prostředí, myšlení i postav není nakonec až tak beznadějný a i Richier Dandier se v jeho novele dočkal několika dobrých okamžiků: poprvé, když zcela neplánovaně přečetl svým žákům alegorii o zabíjení draků a strachu, kterou ke svému obrovskému údivu jeho žáci pochopili; podruhé pak z údivu nevyšel, když naň ve třídě zaútočili dva žáci nožem a ostatní žáci se k nim nejenom nepřidali, ale dokonce i ctili pravidla čestného boje, muž proti muži, učitel proti žáku, kdy přežije jen ten silnější.