V noci jsem snil, že jsem motýlem

Snímek Metoda z roku 2005 španělského režiséra Marcela Piñeyra má navenek všechny vlastnosti a ingredience k tomu, stát se kultovním filmem, jež příkladně rozpitvává metody velkých korporací, které své zaměstnance, a nejvyšší manažery pak zejména, nutí k tomu stát se bezcitnými stroji, jimž vládnou jen čistě ekonomické zájmy. A skutečně, snímek se na svém počátku rozehrává k velké filmové podívané, ve které by se hustá psychologická atmosféra doslova dala krájet. S postupem dalšího děje však úvodní velkolepý nástup ztrácí dech tak, že poslední třetina, která by měla naopak zvihat diváka napětím ze židle, už začíná silně nudit, divák začíná přemýšlet nad tím, že nastíněný příběh obsahuje řadu nedostatků a nedomyšlených detailů a konec filmu přijímá s tím, že by se daná látka dala natočit mnohem lépe.

Dánského filmového režiséra Larse von Triera není zapotřebí nijak více představovat - i mainstreamový filmový návštěvník multikin povinně shlédl alespoň jeden z jeho nejproslulejších snímků à la Melancholia (2011), Antikrist (2009), Manderlay (2005), Dogville (2003), Tanec v temnotách (2000), Prolomit vlny (1996) či Evropa (1991) a asi současně není divák, kterého by se Trierovi nepodařilo přivést až na hranici psychického trýznění. Filmy Larse von Triera jsou, pro někoho v dobrém pro jiné ve špatném slova smyslu, jen stěží zapomenutelným zážitkem, kdy kombinuje vyhraněná témata s hlavními postavami na dně psychické propasti s expresivní filmovou technikou, kdy se jako jeden ze signatářů filmového Dogma 95 vyvaruje jakékoliv formě laciné manipulace diváka.

Trend tzv. politicky nekorektního humoru můžeme v americké kinematografii vystopovat již minimálně do konce 90. let, nicméně během posledních letech se z této, v původní podstatě, alternativy určené pro inteligentnější část filmového publika stal proud nejen majoritní, ale zejména komerčně velmi úspěšný tak, že se počíná objevovat i v produkc

V souvislosti s velmi diskutovaným filmem Tsotsi, jež se shodou okolností letos dostal i mezi desítku filmů tzv. Projektu 100 - 2007, se nabízí myšlenka, že ocenění celosvětově nejsledovanější filmovou cenou, Oscarem, může nabýt i podobu danajského daru.

V krátkém období jednoho roku se v našich kinech vyrojily hned dva snímky - Román pro ženy a Účastníci zájezdu, jež již pro jméno autora literárního námětu, potažmo filmového scénáře, Michala Viewegha, nevzbuzují příliš velké naděje na alespoň průměrný film. Nicméně, je-li Michal Viewegh nazýván netalentovaným literárním prasetem, pak Vieweghův scénář jde ještě dále a nepokrytě krade nápady snad ve všech televizních seriálech, jež v posledních pěti letech shlédl.

Štěstí: Chtělo by se říci jedna z dalších variací, jež vsadily vše na to, aby svého diváka dojaly a rozplakaly, nicméně pro svou duševní prázdnotu mu ve skutečnosti nachystaly hodinu a půl dlouhé masochistické orgie bohapusté nudy se snadno předvídatelným příběhem, byť se zápletkou, s níž by si nezadal ani autor scénáře nekonečné telenovely.