V noci jsem snil, že jsem motýlem

Scénář k filmu Farářův konec začal Josef Škvorecký psát v roce 1965 a to na základě dávné vzpomínky na novinový článek z raných 50. let, kdy v jedné horské vesnici ve východních Čechách se jeden podvodník po osm měsíců vydával za katolického faráře. To Škvoreckého inspirovalo k sepsání takřka pohádkového příběhu o boji dobra ztělesněným farářem, jehož lze ve filmu ztotožnit s postavou Ježíše Krista, a zla, ztělesněného ateistickým učitelem, jenž silně podléhal marx-leninskému materialismu a jeho postava měla předobraz jak v Jidášovi, tak v Pilátovi. Tato dvojice je dále doplněna o postavu svůdné Majky, jež v místní vesnici plnila úlohu lehké děvy, ale po příchodu faráře obrátila svůj život naruby, stala se vroucí křesťanskou, jež faráře milovala čistě platonickou láskou a neopustila jej ani poté, co vyšla najevo pravá farářova identita a to, že není vysvěcený kněz ale pouhý kostelník. Majka pak má svůj předobraz v novozákonní Máří Magdaléně. Z dalších herců ve své roli vynikala zejména Helena Růžičková, jež si ve filmu zahrála zcela odlišný charakterový typ, než jaký hrála v pozdějších lascivních komediích.

Všechny tyto tři ústřední role, pak Škvorecký psal přímo na tělo konkrétním hercům - postavu Kostelníka Vlastimilu Brodskému, Majky Janě Brejchové a Kantora Janu Libíčkovi. Scénář nakonec Škvorecký dopsal s pomocí Evalda Schorma v roce 1968. V létě pak započalo samotné natáčení, které se odehrávalo zejména ve vesnici Počepice ve středních Čechách, kde, jak Škvorecký zjistil, o padesát let dříve sloužil jako kněz jeho strýc. Ba dokonce v sousedních Sedlčanech objevil na místním hřbitově hrob svých předků.

Poslední klapka natáčení padla 20. srpna 1968, tedy v předvečer okupace Československa vojsky pěti spřátelených zemí. Poté se ještě 10. ledna 1969 odehrála premiéra pro vybrané publikum, ale poté byl film zakázán a to až do 1. října 1990, kdy se uskutečnila obnovená premiéra. Film byl dále promítán na festivalu v Cannes, ale publikum zjevně nepochopilo ironii a satiru s velmi vizionářskými vidinami toho, co bude v Československu následovat v dalších letech, a tak tato perla československé nové vlny festivalem prošla bez většího ohlasu.

V roce 1968 Škvorecký scénář přepsal do podoby novely, jež ještě stačila být vydána a to v cenzorsky méně hlídaném královéhradeckém nakladatelství Kruh. Další Škvoreckého titul Tankový prapor, jenž na své vydání čekal již od roku 1954, se však již vydání nedočkal a na poslední chvíli byla rozmetána jeho sazba v tiskárně.