V noci jsem snil, že jsem motýlem

Scénář k filmu Farářův konec začal Josef Škvorecký psát v roce 1965 a to na základě dávné vzpomínky na novinový článek z raných 50. let, kdy v jedné horské vesnici ve východních Čechách se jeden podvodník po osm měsíců vydával za katolického faráře. To Škvoreckého inspirovalo k sepsání takřka pohádkového příběhu o boji dobra ztělesněným farářem, jehož lze ve filmu ztotožnit s postavou Ježíše Krista, a zla, ztělesněného ateistickým učitelem, jenž silně podléhal marx-leninskému materialismu a jeho postava měla předobraz jak v Jidášovi, tak v Pilátovi. Tato dvojice je dále doplněna o postavu svůdné Majky, jež v místní vesnici plnila úlohu lehké děvy, ale po příchodu faráře obrátila svůj život naruby, stala se vroucí křesťanskou, jež faráře milovala čistě platonickou láskou a neopustila jej ani poté, co vyšla najevo pravá farářova identita a to, že není vysvěcený kněz ale pouhý kostelník. Majka pak má svůj předobraz v novozákonní Máří Magdaléně. Z dalších herců ve své roli vynikala zejména Helena Růžičková, jež si ve filmu zahrála zcela odlišný charakterový typ, než jaký hrála v pozdějších lascivních komediích.

Karel Michal, vlastním jménem Pavel Buksa, toho během sedmi let mezi léty 1961 až 1968, tedy mezi rokem, kdy zveřejnil svou sbírku groteskních povídek Bubáci pro všední den, a rokem, kdy emigroval do Švýcarska, nestihl napsat zdaleka tolik, kolik mu dával potenciál jeho talentu i kolik by si přál český čtenář. A tak na jeho kontě dnes zví krom zmíněné povídkové sbírky jen tři další novely Krok stranou (1961), Čest a sláva (1966) a Gypsová dáma (1967), potažmo již v emigraci ve frankfurtském exilovém nakladatelství Index vydal skepticky laděnou prozaickou sbírku Rodný kraj (1977).

Evald Schorm, přední představitel Československé nové vlny, je celosvětově znám zejména pro svou stejnojmennou filmovou adaptaci novely Josefa Škvoreckého Farářův konec z roku 1968, jež v alegorii popisuje skutečné události z 50. let, kdy byl farář Josef Toufar z kostela Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti mučen a umučen k smrti v rámci chystaného monstr procesu, ve kterém měla tajná bezpečnost, respektive komunistická soudní justice zatočit s katolickými kněžími. Ale ani jeho další klíčové snímky Den sedmý, osmá noc z roku 1969 a Každý den odvahu z roku 1964 nelze označit za smířlivé - Každý den odvahu se své premiéry dočkal až rok po svém natočení v roce 1965, kdy s předvěstí Pražského jara začalo všeobecné tání a větší tolerance cenzorský zásahů. A už vůbec ne syrové podobenství sovětské okupace Československa Den sedmý, osmá noc, jež okamžitě po svém dokončení putovalo do trezoru a své premiéry se tak tento snímek dočkal až v roce 1990, tedy dva roky po Schormově smrti.

Dnes o Milošovi Formanovi, jakožto o jednom z nejlepších filmových režisérů všech dob, pochybuje asi jen málokdo, jeho skutečné filmové začátky byly v nejlepším případě nesnadné, ba, svůj vůbec první celovečerní snímek Konkurs natáčel v amatérských podmínkách svou vlastní ruční 16mm kamerou a zvuk zaznamenával opět pomocí vlastního přenosného magnetofonu.

Juraj Herz je přes svůj široký záběr napříč všemi filmovými žánry synonymem zejména svých tří filmů z přelomu 60. a 70. let - Spalovače mrtvol /1968/, Petrolejových lamp /1971/ a Morgiany /1972/. Tyto snímky krom silné vazby na původní literární předlohu pak navíc i pojí příznak posledních zástupců nové československé vlny. - Právě Morgiana bývá označována jako labutí píseň před nástupcem tzv. normalizace - tedy politické i umělecké cenzury, hromadnými zákazy a exody předních filmových tvůrců do zahraničí tak, že takřka všechny kvalitní filmy 60. let byly po následující dvě dekády před divákem ukryty do trezoru.

I ve svém v pořadí druhém celovečerním snímku Lásky jedné plavovlásky z roku 1965 Miloš Forman vsadil na autentičnost neherců, kdy krom herecké trojice Hana Brejchová, Vladimír Pucholt a Vladimír Menšík ve filmu obsadil jen obyvatele Zruče nad Sázavou a své dvě oblíbené tváře - Jana Vostrčila a Boženu Matuškovou, které objevil v Kolíně při natáčení svého předcházejícího filmu Černý Petr.

Formanův v pořadí třetí celovečerní film Hoří má panenko bývá mnohdy a mnohými považován za jeho vůbec nejlepší výtvor, potažmo za nejlepší český film vůbec. Současně bychom však v české kinematografii asi jen stěží hledali snímek, který by vznikal za podobných, mimořádně ztížených podmínek.