V noci jsem snil, že jsem motýlem

„Za tu strašnou spoustu měsíců, ale co říkám, let, mám pocit, že se pro mne film o Markétě Lazarové stal jakýmsi svébytným zaměstnáním. Mám pocit úlevy, že práce na něm skončila. Dříve, před Markétou - vidíte, dělím život na "před" a "po" - jsem točil filmy s radostí, Markéta byla pro mne očistcem. Zmáháte věci, které jdou těžce, nepoddávají se. Měl jsem před sebou milovaného Vančuru, dokonalý literární tvar. Báseň v próze, ano, je to báseň v próze, umím ji skoro celou zpaměti, a zkuste se naučit román! Tedy báseň v próze a podle mého i nejlepší humoristický román, při vší tragédii v ději. Záležitost typicky českou, přesně s tou mírou směšnosti a absurdity, kterou cítím v každé české tragédii. Ale filmová Markéta Lazarová musela mluvit filmovými obrazy. A vezměte Vančurovi tu krásnou češtinu, vytrhněte samotný příběh. Co vám vyjde? S hrůzou mi tane na mysli dramaturgický extrakt, kalendářová historka o Markétě, dceři zemanově, zaslíbené bohu, kteroužto Marketu uloupil syn loupeživého rytíře a ona se stala jeho milenkou, a také o svárech loupeživých rytířů. Chtějte na mně obsah, myšlenku - neposloužím, neumím vysvětlit. Myšlenek na deset filmů, ale žádná nevylézá nijak naléhavě, netrčí napovrch. Je to drsný příběh z drsných dob, kdy na prahu 13. století v křesťanství doznívalo ještě pohanství. Prvek, který mi učaroval v Obrazech z dějin národa českého. K Markétě Lazarové přibyly celé nové postavy, nové situace, pasáže inspirované Vančurou, ale už vůbec ne Vančurovy. Autor Markety i Obrazů byl inspiračním zdrojem, ale nebral jsem nic daného, nic hotového, mohu svou zkušeností filmaře obohatit lidskou a uměleckou zkušenost spisovatele. Vančura umístil Marketu nejspíš do vladislavské doby, tenkrát se už o pohanství nedalo mluvit, proto moji hrdinové žijí vlastně dříve než jeho, ještě to nejsou loupeživé postrachy, jen "koněběrkové". Žili dřív, doba ještě nedorostla na bandity, oni prostě jen kradli - koně, dobytek. Nikdo nezasvěcený si neuvědomí množství lidské práce, vynaložené na Marketu. Na výpravném historickém velkofilmu se navíc dají snadno poznat vložené náklady, proto se obvykle dělává, aby ohromil právě tím. Ale Markéta? Roky příprav, vlastně dva roky natáčení, polorozpadlé tvrze daleko od civilizace, štáb uprostřed bahenních sopek, zničení herci ve zmrzlé, zasněžené krajině. Nesnesl jsem sebemenší klam, filmařskou iluzi, jindy a jinde zcela běžnou. Dlouho jsem věřil, že ten film bude typickou podívanou. Protože - co je Vančurova Markéta proti rozkošné složitosti současné literatury! Ale nebude, nebude, stalo se, že Markéta není film na vnímání jednoduchý. Není to podívaná, historický velkofilm, ale filmový epos, čtyřhodinový. Proč bych vyjadřoval jinou formou, co už je...? A mám pocit člověka, kterému zemřel blízký příbuzný, vedle kterého žil a kterého, pravda, někdy nenáviděl.“[1]