„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

František Vláčil: Markéta Lazarová

František Vláčil: Markéta Lazarová

František Vláčil: Markéta Lazarová

60. léta v sobě krom výrazného uvolnění osobních i občanských svobod přinesla i zlaté období české kinematografie, kdy spontánně vznikla série neopakovatelných filmů, jež měly dohnat handicap a zpoždění nejen za období od února 1948, ale od počátku českého filmu jako takového, protože pouze v tomto relativně svobodomyslném období se filmoví tvůrci nemuseli krom diktátu aktuálního režimu snižovat ani k pokleslému vkusu diváka. Závěrečnou korunovaci pak učinil František Vláčil se svou filmovou básní Markéta Lazarová, jež není pouze nejlepším českým filmem všech dob, ale i nejlepším filmem 60. let světové kinematografie a jedním z nejlepších filmů vůbec.
Toť příběh sestavený málem zbůhdarma
a stěží si zaslouží chválu.
Což naplat.
Proutek proutkařův se stále ohýbá
nad těmito spodními vodami.



František Vláčil: Markéta Lazarová

František Vláčil: Markéta Lazarová

60. léta v sobě krom výrazného uvolnění osobních i občanských svobod přinesla i zlaté období české kinematografie, kdy spontánně vznikla série neopakovatelných filmů, jež měly dohnat handicap a zpoždění nejen za období od února 1948, ale od počátku českého filmu jako takového, protože pouze v tomto relativně svobodomyslném období se filmoví tvůrci nemuseli krom diktátu aktuálního režimu snižovat ani k pokleslému vkusu diváka. Závěrečnou korunovaci pak učinil František Vláčil se svou filmovou básní Markéta Lazarová, jež není pouze nejlepším českým filmem všech dob, ale i nejlepším filmem 60. let světové kinematografie a jedním z nejlepších filmů vůbec.
František Vláčil: Markéta Lazarová

František Vláčil: Markéta Lazarová

Ale přenesení Vančurovy Markéty Lazarové nebylo vůbec idylické, jak by se snad mohlo z předešlých superlativů zdát. Právě naopak. František Vláčil se pustil do literární předlohy, jež byla považována za naprosto nenatočitelnou, ale způsob jakým to nejen on, ale i všichni členové filmového štábu dokázali, budí přinejmenším respekt, ne-li mrazení v zádech. Film samotný nestojí jen na geniálním scénáři a režii, ale jeho neopakovatelná kvalita je založena na spojení mistrů jednotlivých filmových oborů, jež pod Vláčilovou dirigentskou taktovkou rozehráli svá mistrná sóla. Nicméně pro ilustraci nálady ale i úsilí uvádím Vláčilovo ohlédnutí se za svým „očistcem“:
František Vláčil: Markéta Lazarová

František Vláčil: Markéta Lazarová

„Za tu strašnou spoustu měsíců, ale co říkám, let, mám pocit, že se pro mne film o Markétě Lazarové stal jakýmsi svébytným zaměstnáním. Mám pocit úlevy, že práce na něm skončila. Dříve, před Markétou - vidíte, dělím život na "před" a "po" - jsem točil filmy s radostí, Markéta byla pro mne očistcem. Zmáháte věci, které jdou těžce, nepoddávají se. Měl jsem před sebou milovaného Vančuru, dokonalý literární tvar. Báseň v próze, ano, je to báseň v próze, umím ji skoro celou zpaměti, a zkuste se naučit román! Tedy báseň v próze a podle mého i nejlepší humoristický román, při vší tragédii v ději. Záležitost typicky českou, přesně s tou mírou směšnosti a absurdity, kterou cítím v každé české tragédii. Ale filmová Markéta Lazarová musela mluvit filmovými obrazy. A vezměte Vančurovi tu krásnou češtinu, vytrhněte samotný příběh. Co vám vyjde? S hrůzou mi tane na mysli dramaturgický extrakt, kalendářová historka o Markétě, dceři zemanově, zaslíbené bohu, kteroužto Marketu uloupil syn loupeživého rytíře a ona se stala jeho milenkou, a také o svárech loupeživých rytířů. Chtějte na mně obsah, myšlenku - neposloužím, neumím vysvětlit. Myšlenek na deset filmů, ale žádná nevylézá nijak naléhavě, netrčí napovrch. Je to drsný příběh z drsných dob, kdy na prahu 13. století v křesťanství doznívalo ještě pohanství. Prvek, který mi učaroval v Obrazech z dějin národa českého. K Markétě Lazarové přibyly celé nové postavy, nové situace,
František Vláčil: Markéta Lazarová

František Vláčil: Markéta Lazarová

pasáže inspirované Vančurou, ale už vůbec ne Vančurovy. Autor Markety i Obrazů byl inspiračním zdrojem, ale nebral jsem nic daného, nic hotového, mohu svou zkušeností filmaře obohatit lidskou a uměleckou zkušenost spisovatele. Vančura umístil Marketu nejspíš do vladislavské doby, tenkrát se už o pohanství nedalo mluvit, proto moji hrdinové žijí vlastně dříve než jeho, ještě to nejsou loupeživé postrachy, jen "koněběrkové". Žili dřív, doba ještě nedorostla na bandity, oni prostě jen kradli - koně, dobytek. Nikdo nezasvěcený si neuvědomí množství lidské práce, vynaložené na Marketu. Na výpravném historickém velkofilmu se navíc dají snadno poznat vložené náklady, proto se obvykle dělává, aby ohromil právě tím. Ale Markéta? Roky příprav, vlastně dva roky natáčení, polorozpadlé tvrze daleko od civilizace, štáb uprostřed bahenních sopek, zničení herci ve zmrzlé, zasněžené krajině. Nesnesl jsem sebemenší klam, filmařskou iluzi, jindy a jinde zcela běžnou. Dlouho jsem věřil, že ten film bude typickou podívanou. Protože - co je Vančurova
František Vláčil: Markéta Lazarová

František Vláčil: Markéta Lazarová

Markéta proti rozkošné složitosti současné literatury! Ale nebude, nebude, stalo se, že Markéta není film na vnímání jednoduchý. Není to podívaná, historický velkofilm, ale filmový epos, čtyřhodinový. Proč bych vyjadřoval jinou formou, co už je...? A mám pocit člověka, kterému zemřel blízký příbuzný, vedle kterého žil a kterého, pravda, někdy nenáviděl.“[1]
František Vláčil: Markéta Lazarová

František Vláčil: Markéta Lazarová

Ano, Markéta rozhodně není odpočinkovým filmem, dá se rovněž spekulovat, zda se ještě jedná o film a ne o báseň v obrazech, poetickou rapsódii či zcela jedinečný formát, jenž doposud nemá paralelu. Ostatně stejně jako literární předloha, napsaná neopakovatelným „Vančurovským“ literárním stylem koketujícím s historickým románem, literárními obrazy ale především s oslavou člověka ve svém nejniternějším smyslu.
František Vláčil: Markéta Lazarová

František Vláčil: Markéta Lazarová

Symfonický formát filmu pak umocňuje drásavá hudba Zdeňka Lišky, jež nejen navozuje středověkou atmosféru, ale diváku vniká pod kůži a do morku kostí. Zajímavým počinem pak bylo v roce 1996 vydání soundtracku, bohužel jen v „bibliofilském“ nákladu.
Ale autentičnost filmu je krom hudby a Vláčilovy nesmlouvavosti s kompromisy v podobě filmových triků, ale i samotného prostředí s bažinami a zasněženými horami, dána zejména obětavostí a naprostým odevzdáním se filmu ze strany herců. Nevídaná a neopakovatelná empatie do středověkých, ale i lidských a společenských poměrů, je umocněna mistrovskými výkony bez jediného slabšího článku, mezi nimiž ční Kozlík Josefa Kemra, (Lazar Michala Kožucha a Bernard Vladimíra Menšíka. A přesto, že je film držen v pevných rukou režiséra, mají jednotlivé postavy zcela individuální rysy a v jednotlivých scénách na diváka nečíhají nastrojené efekty napsané ve scénáři, ale naopak se scénář sklonil před svými postavami.
František Vláčil: Markéta Lazarová

František Vláčil: Markéta Lazarová

Naskýtá se otázka, zda filmu pomohlo vypuštění královských scén, nebo zda by kontrast mezi bojem o přežití králových poddaných a královým bojem o moc dodal filmu další lidskou polohu.
Hradní sál (20.2.1250)
Starý Kristián prosí o pomoc na záchraně svého syna u mladého českého krále. Přítomní šlechtici vyčítají králi jeho nečinnost. Král se uzavírá do sebe a evokuje si svůj vztah k otci.
Chrám sv. Jiří (5.10.1248)
Čeští páni přemluví mladého kralevice, aby se zmocnil vlády místo svého otce. Kralevic vzpomíná.
Síň kraleviců (5.7.1240)
Starý král se vrací zraněný z lovu a setkává se svými syny. Mladý kralevic se jej bojí, přítomní remcají proti způsobu panování.
Hradní sál (20.2.1250)
Mladý král vzpurně okřikne přítomné šlechtice, že by si byl jistější s dvěma lapky od silnice než s nimi.[2]
Hradní sál (1.4.1250)
V zemi vládne opět starý Král. Pivo k němu přivádí st. Kristiána a Alexandru. St. Kristián prosí Krále o milost pro Alexandru, která čeká dítě. Starý Král poručí předvést Kralevice, který je jeho vězněm. Pivo si zatím vybavuje podrobnosti neslavného tažení.
Hradní sál (1.4.1250)
Snaha starého Krále pokořit syna vyzní naprázdno. Rozhodnutí o milosti pro Alexandru se nakonec stane vedlejší záležitostí a král ho ponechává na vůli st. Kristiána. Celá věc přerůstá ve spor mezi Králem a Kralevicem o koncepci vlády.[3]
Ale filmem se krom ústředního příběhů Markéty Lazarové a tlupy starého Kozlíka, prolíná řada příběhů vedlejších, ba se dá říci, že co postava, to vlastní příběh, ale velmi jako červená niť se filmem prolíná tehdejší náboženská víra, s pohanskými zvyky a rituály na straně jedné, přes bázeň před smrtí a potažmo posledním soudem až po čistou křesťanskou lásku Markéty, jež v závěrečné scéně poznává, že ačkoliv již není její tělo neposkvrněno, stojí mnohem výše než klášterní schovanky a matka představená, protože její pohnutky i srdce jsou zcela čisté.
Československo 1965-1966 (1. kopie I. části 28. 12. 1966, konečná verze 31. 3. 1967), 162 minut.
Námět: Vladislav Vančura
Režie: František Vláčil
Scénář: František Pavlíček, František Vláčil
Kamera: Bedřich Baťka
Hudba: Zdeněk Liška
Hrají: Josef Kemr (Kozlík), František Velecký (Mikoláš, mluví Petr Kostka), Magda Vášáryová (Markéta Lazarová), Ivan Palúch (Adam, mluví Ladislav Trojan), Pavla Polášková (Alexandra, mluví Karolina Slunéčková), Michal Kožuch (Lazar, mluví Martin Růžek), Vladimír Menšík (Bernard), Zdeněk Kryzánek (hejtman Pivo), Vlastimil Harapes (mladý Kristián, mluví K. P. Thiele), Harry Studt (starý Kristián), Zdeněk Kutil (Reiner), Zdeněk Řehoř (Sovička), Naďa Hejná (Paní Kateřina, mluví Antonie Hegerlíková), Jaroslav Moučka (Jan), Alena Pavlíková (Drahuše), Martin Mrázek (Václav), Václav Sloup (Simon), Karla Chadimová (převorka, mluví marie Tomášová), Karel Vašíček (Jiří), Zdeněk Lipovčan (Jakub), František Nechyba (vozka), Jan Pohan (kornet), Ota Ševčík (mnich), Pavel Landovský (Smil), Ladislav Považay (Burjan), Václav Kovařík (pacholek Bohdan), Petr Sedlák (pacholek Jakub), Majka Čech, František Hlinovský, Jaroslav Mařán, Otto Lackovič (královští vojáci), Zdeněk Štěpánek (vypravěč).

Pavučina:

  1. Markéta Lazarová (zcela vyčerpávající informační zdroj)
[1] František Vláčil, Byla mým očistcem, Filmové a televizní noviny, č. 11, 1967. Citace dle Nostalghia.cz
[2] František Vláčil, scénář k Markétě Lazarové. Citace dle Nostalghia.cz
[3] František Vláčil, scénář k Markétě Lazarové. Citace dle Nostalghia.cz
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.9 (30 hlasů)