„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Historický film

Ettore Scola: Tančírna

Ettore Scola: Tančírna

Slavný film italského režiséra Ettorea Scoly Tančírna byl natočen na základě divadelní hry francouzského dramatika Jean-Claudeho Penchenata z roku 1981, kterou uvádělo pařížské divadlo Le Theatre du Campagnol. Autor hry Penchenat pak s Ettorem Scolou spolupracoval i na psaní scénáře, a herecké osazenstvo z divadelního představení se z velké části objevilo i ve filmovém ztvárnění. Jak původní hra tak i dramatem inspirovaný film byly pojaty jako pantomima, kdy děj, jenž znázorňuje historické události ve Francii a to od roku 1936 do počátku 80. let, je znázorněn pomocí proměňujících se tanečních stylů, hudby i stylu oblékání, jež se v jednotlivých epochách střídají v jedné z pařížských tančíren.
Abdel Kechiche: Černá venuše

Abdel Kechiche: Černá venuše

Francouzský režisér, scénárista a herec Abdellatif Kechiche má vzhledem k svému původu - narodil se a do svých šesti let vyrůstal v Tunisku - blízko k námětům z imigrantského prostředí. Snímek Černá Venuše z roku 2009, postavil na historické postavě Sarah Baartmanové, jež se narodila okolo roku 1790 jako otrokyně v Jihoafrické republice, s svým původem pocházela z kmene Khoikhoiů, nizozemskými kolonizátory posměšně přezdívaného jako Hotentoty. - Odtud její přezdívka z evropského turné, kdy byla v Londýně a Paříži uváděna jako Hotentotská Venuše. O skutečném životě Sarah Baartmanové toho není mnoho známo, naopak proslula až po své smrti, kdy byly v pařížském Přírodovědeckém muzeu po více než 150 let, konkrétně od roku 1815 do roku 1974, vystavovány její genitálie, mozek a kostra. - Některé z žen kmene Khoikhoiů totiž měly nadměrně vyvinuté pozadí a stydké pysky, jež o několik centimetrů přesahovaly hranici vaginy, a tyto tělesné znaky soudobé francouzské vědce inspirovalo k tomu, že právě genitálie, mozek a odlitek posmrtného těla Baartmanové brali jako vědecký důkaz velmi blízkého vztahu mezi domorodými afričany a opicemi.
Otakar Vávra: Kladivo na čarodějnice

Otakar Vávra: Kladivo na čarodějnice

Přes veškeré adorace, které se na filmovou derivaci románu Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice snášejí - během roku od své premiéry v roce 1970, jej v kinech shlédlo více než milión diváků, je tento snímek v prvé řadě produktem nestora českého filmu Otakara Vávry a to bohužel i se všemi jeho nešvary. Vávrův režijní styl je hluboce zakořeněn v kinematografii 30. až 50. let se všemi neduhy nejprve podbízivě lidových komedií či později produkty socialistického realismu tak, že film Kladivo na čarodějnice v mnoha ohledech spadá do kategorie tzv. filmů pro pamětníky, byť v roce 1969 v Československu vrcholí nová filmová vlna, která doposud zcela bezvýznamnou českou kinematografii pozdvihla až na úroveň přední světové scény.
František Vláčil: Markéta Lazarová

František Vláčil: Markéta Lazarová

60. léta v sobě krom výrazného uvolnění osobních i občanských svobod přinesla i zlaté období české kinematografie, kdy spontánně vznikla série neopakovatelných filmů, jež měly dohnat handicap a zpoždění nejen za období od února 1948, ale od počátku českého filmu jako takového, protože pouze v tomto relativně svobodomyslném období se filmoví tvůrci nemuseli krom diktátu aktuálního režimu snižovat ani k pokleslému vkusu diváka. Závěrečnou korunovaci pak učinil František Vláčil se svou filmovou básní Markéta Lazarová, jež není pouze nejlepším českým filmem všech dob, ale i nejlepším filmem 60. let světové kinematografie a jedním z nejlepších filmů vůbec.