V noci jsem snil, že jsem motýlem

Film Zemský ráj to na pohled je po snímku Smradi již druhou literární adaptací díla spisovatelky a disidentky Terezy Boučkové. V obou případech je námět čerpán z autobiografické povídkové sbírky Indiánský běh a současně Boučková u obou filmů sama napsala i scénář. - Původní literární námět Boučková značně upravila pro potřeby filmu s tím, že indiánská jména jednotlivých hrdinů nahradila civilními jmény a namísto pohledu vypravěčky, jež je v literární podobě jejím alter egem, používá rovinu příběhu, který je vyprávěn sám o sobě.

Režie Smradů se ujal Zdeněk Týc a film celkem zabodoval u filmové kritiky, kdy krom jiného získal Ivan Trojan ocenění Český lev za nejlepšího herce v hlavní roli. Režie filmově o úroveň kvalitnějšího Zemského ráje to na pohled se ujala Irena Pavlásková, jež se dle mého názoru na rozdíl od Týceho mnohem lépe ztotožnila s námětem a scénářem tak, že celý film působí velmi kompaktním dojmem a je evidentní, že jej jako režisérka dělala s láskou. - A na této vlně se nese i výkon zúčastněných herců, ze kterých excelovala zvláště Vilma Cibulková, jež ve filmu ztvárnila svou asi vůbec nejlepší roli. Ale Pavláskové se podařilo vyvést z léty zajetých kolejí i další herce a výkony například Miroslava Etzlera, Terezy Voříškové či Ondřeje Vetchého jsou ze zcela jiné kategorie, než jaké jsou tito herci zvyklí podávat v seriálech i filmech, jež točí jak na běžícím pásu a kdy jejich postavy pouze mění jména ale nikoliv své osobnosti.

Spisovatelka a disidentka Tereza Boučková napsala svou novelu Indiánský běh v roce 1988 a to jako nepřímou reakci na autobiografický román svého otce Pavla Kohouta Kde je zakopán pes z roku 1987. Boučková se v něm rozhodla zveřejnit značně odlišný pohled na svůj život, který byl poznamenán tím, že ji, její matku i dva starší sourozence Pavel Kohout sice opustil, příliš se o ně nestaral, a po své emigraci do Rakouska s rodinnou přerušil veškeré kontakty, zcela jiného názoru však byla tajná policie a komunistický aparát, jenž celé rodině kladl překážky ať již v podobě nemožnosti studovat, najít si slušné zaměstnání ale i zasahoval do osobního života. A tak zatímco byl a dodnes je Pavel Kohout jakožto někdejší komunista a vášnivý obdivovatel Stalina považován za morální osobnost, jeho děti žily takřka na úrovni bídy s častou šikanou ze strany tajné policie.

Základní téma filmu jsou mezilidské vztahy, a to ať již mezi matkou Martou a jejími dvěma dcerami Gábinou a Majdou, tak s otcem Petrem Hánou či matčinými milenci - Mirkem, Tomášem a Janem. Primární jsou ale role matky a dcer tak, že díky výborné režii i hereckému ztvárnění, s jakým jsou tyto postavy podány, jsem se u několika recenzí setkal s značením tzv. ženského filmu, což je označení značně vzdálené od skutečného významu i podtextu filmu. Rovněž bývá v jednotlivých recenzích zdůrazňováno, že postava Petra Hány má svůj předobraz v Pavlovi Kohoutovi, a postava Jana zase ve Václavu Havlovi, což je sice pravda, ale filmu mají tyto postavy marginální úlohu a jistá dávka skandalizace, kdy tyto filmové postavy nelze označit za zrovna pozitivní, neodpovídá jejich skutečnému významu.

Fenomén retrokomedií zažívá jak u nás tak v celém bývalém východním komunistickém bloku obrovský divácký úspěch, který co do počtu diváků ale i co do počtu vzniklých snímků dalece překračuje filmy, jež se na roky komunistické diktatury s policejním státem i jednostranným pohrdáním zákonů a spravedlnosti dívají realisticky či dokonce kriticky. České „ostalgické“ filmy jsou určeny jen pro českého diváka a s výjimkou snímku Kolja Jana a Zdeňka Svěrákových nemají šanci, že by jim porozuměl i divák zahraniční. A Zemský ráj to na pohled má mnohem blíže než k lascivním ostalgickým komediím à la Báječná léta pod psa, Pelíšky či Občanský průkaz právě ke Koljovi, kdy ústřední příběh matky a dvou dcer v době ne nepodobné atmosféře z absurdního divadla je přenositelný i k divákovi, který není zatížen českou minulostí. - Paradoxem též je, že Zemský ráj to na pohled nejvíce zabodoval na mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě, odkud si přinesl čtveřici cen, krom jiného byla oceněna Vilma Cibulková jako nejlepší herečka. A paradoxem proto, že film začíná v srpnu roku 1968, kdy ruská okupační armáda není ve filmu vítána jako zvaný host.