V noci jsem snil, že jsem motýlem

Snímek Smradi nelze označit za žádný „velký“ film, ba jeho technické zpracování plně zapadá do kategorie nízkorozpočtových snímků primárně určených pro televizní obrazovky. Námět pak více než umělecká hlediska sleduje aktuální společenskou objednávku. Snímek však přes tyto zjevné nedostatky získal slušnou hromádku filmových ocenění, ze kterých vyjímám, cenu pro nejlepšího herce v hlavní roli pro Ivana Trojana, cenu diváků pro nejlepší film na Karlovarském festivalu a cenu Filmového a televizního svazu - trilobit, za nejlepší režii pro Zdeňka Tyceho.

Tento výčet získaných ocenění přinejmenším naznačuje, že Smradi nejsou až zas tak beznadějní, ba přinejmenším by mohli být opravdu dobrým filmem, nebýt v prvé řadě nepříliš podařeného scénáře z ruky autorky původní knižní předlohy Indiánský běh, Terezy Boučkové (dcery Pavla Kohouta), kdy režisér Tyc dostal do ruky de facto hotový scénář a měl již jen minimální prostor cokoliv změnit. Ale snad nejvíce ve filmu scházelo zdařilejší herecké obsazení, kdy mezi Ivanem Trojanem, co by otcem, a zbytkem ansámblu čněla doslova nepřekonatelná propast, byť se Trojan maximálně snažil o své zneviditelnění a upozadění se, aby dal větší příležitost dalším hercům.

Opravdu nejhorší herecký ale byl výkon Petry Špalkové, v roli matky, která se emocionálně vypjaté scény, na kterých je celý snímek postaven, pokusila zahrát pomocí angažovaných a přepjatých gest, s patosem a přehráváním tak, že její postava vyzněla zcela nevěrohodně a znásilněně.

Autentičnosti nepřidal ani obsazení dětských rolí - adoptovaných „cikánů“ v podání Jana Ciny a Lukáše Rejska, potažmo Tomáše Klouda v roli vlastního „bílého“ dítěte. Původní myšlenka o osudu lidí, kteří se rozhodli žít jinak, pro někoho jiného a se zcela odlišnými hodnotami než společenská většina - tento námět vychází z autobiografických prožitků samotné Terezy Boučkové, tak vyznívá zcela do prázdna a většina diváků asi ani neví, co si má o odvyprávěném příběhu vlastně myslet.