Kategorie
27. Prosinec 2008
Základem mé tvorby je vnitřní model, na jehož utváření se podílí složka jak nevědomá, tak i vědomá. Impulz přicházející z okolního světa (z reality) je zpracováván v nevědomém kotli vnitřní laboratoře, do jejíchž prostorů nemám přístup. Inspirace je potom zvonkem u domovních dveří, kterým je mi oznámeno, že vnitřní model je hotov a že si jej mohu vyzvednout. V průběhu tohoto procesu se několikrát na okamžik meziprodukt vynoří do vědomí k oplodnění dalšími impulzy reality, aby se opět ponořil pod hladinu, do nevědomí, k dalšímu zpracování. Rytmus procesu až do zazvonění zvonku neovládám.[1]
Jan Švankmajer: Tma, světlo, tma
Nejvýstižnější charakteristika Jana Švankmajera je sice kombinace „filmař-surrealista-výtvarník“, nicméně bychom mohli ve výčtu jen těch nejcharakterističtějších přirovnání dále pokračovat tak, že pro zkratku jej nazvěme jedním ze světově nejuznávanějších surrealistických filmových tvůrců, který však v českých zemích potažmo komunistickém Československu neměl vždy na růžích ustláno a snad i proto je dnes více než u nás mnohem známější v kontextu světové kinematografie.
Jan Švankmajer: Tma, světlo, tma
Švankmajerovo filmové dílo pak lze rozdělit do dvou nejen svou metráží ale i koncepcí zcela odlišných kategorií: na krátké, jež používají výtvarné a animační prostředky a dlouhé, které kombinují herce, loutky a animace. A byť je Jan Švankmajer známý více skrz onu druhou kategorii s filmy typu Něco z Alenky, Lekce Faust, Spiklenci slasti, Otesánek či Šílení, nejcharakterističtější a nejvyhledávanější jsou právě jeho krátkometrážní filmy, ze kterých svou kvalitou vyčnívá variace na biblické stvoření člověka Tma, světlo, tma.
Jan Švankmajer: Tma, světlo, tma
Jan Švankmajer: Tma, světlo, tma
Jan Švankmajer: Tma, světlo, tma
Tma. Ruka zapne vypínačem světlo, které osvětlí malou místnost s oknem a dvěma dveřmi, když tu se na druhé dveře ozve zabouchaní. Ruka je otevře a do místnosti se vkutálí dvě oční bulvy, které si ruka vsadí do dvou ze svých prstů tak, že prozře. Ale další ťukání a do místnosti se vplazí další ruka. Vzápětí něco létajícího bouchá na okno, ruka s očima jej otevře a do místnosti vletí dvojice ušních boltců v podobě motýla. Vidoucí ruka jek roztrhne napůl a vsadí uši nevidoucí ruce na její boky. Avšak další ťukání a do dveří vpadne těžce dýchající nos, který obě ruce společně i s hlavou vtáhnou do místnosti. První ruka vsadí do hlavy chybějící oči, druhá ruka uši a vzápětí do místnosti vpadají čelisti se zuby, jazyk, mozek, nohy a nakonec oběma dveřmi i oknem hmota, ze které je rukami uplácán celý člověk, jež se však jen s velkými obtížemi vměstná do malého prostoru místnosti. Skrčený člověk poté zhasne světlo a je opět tma. Stejně jako na počátku.
Tma, světlo, tma, ČS 1989, 8 min.
režie: Jan Švankmajer
scénář: Jan Švankmajer
kamera: Miloslav Spála
střih: Věra Benešová
hudba: Ivo Špalj
výtvarník: Bedřich Glaser
[1] Jan Švankmajer, Síla imaginace. Cit. dle Jan Švankmajer - kompendium.
Verze pro tisk- Přidat komentář
- 9532x přečteno
Zaslat e-mailem
.preview.jpg "67. O nic méně zvláštní")
