V noci jsem snil, že jsem motýlem

Jan Švankmajer bývá v českých reáliích považován za enfant terrible, který si cílevědomě kráčí vlastní cestou bez ohledu na (ne)vkus diváka či komerční prodejnost, v případě horším za hračičku a nesrozumitelného podivína. Nicméně je-li v české kinematografii jméno, jež by mělo svou úctu a vážnost napříč celou Evropou, Amerikou a Japonskem, pak je to právě výtvarník, loutkář, filmový scénárista a režisér, nestor surrealismu Jan Švankmajer. (Ostatně toto paradigma ilustruje i fakt, že kompletní Švankmajerovu filmografii si můžeme na DVD zakoupit třeba i v Patagonii či na ostrově Svatého Tomáše, nikoliv však v České republice).

Téma erotiky jakožto nedílnou část surrealistického hnutí, ke kterému se Švankmajer programově hlásí, se ve Švankmajerově díle poprvé objevuje až v jeho celovečerním snímku z roku 1996, Spiklenci slasti (a poté i v jeho dalších filmech Otesánek /2000/ a Šílení /2005/) a to nejen v rovině ústředního tématu, ale i ve formě, které pod vnější maskou perverze a fetišismu objevuje skrytou krásu či psychoanalytické hlubiny lidské psýché a posedlost sexem staví za středopól lidského bytí, tedy onu konečnou podstatu všeho.

Synonymem takřka všech Švankmajerových filmů jsou výtvarné experimenty, které jim dodávají nejen onu zcela nezaměnitelnou atmosféru, která pomyslně spojuje hranici mezi tvůrcem a divákem, potažmo vědomím a nevědomím či skutečností a snem. Spiklenci slasti pak jdou ještě dále, kdy pod premisou ve fantazii a v sexu je možné zcela vše (a Švankmajer se netají inspirací v osobě a díle Markýze de Sade), diváka zavádí do doposud zcela netušených zákoutí lidské Sexuality, která povyšuje pouhou nutkavost nad umění, filozofii ale i drogovou extázi.