„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Jaroslav Havlíček: Petrolejové lampy

Jaroslav Havlíček: Petrolejové lampy

Jaroslav Havlíček: Petrolejové lampy

Petrolejové lampy Jaroslava Havlíčka z prostředí jeho rodné Jilemnice patří mezi nejlepší české psychologické romány, ale všeobecný věhlas románu zajistilo až skvělé filmové zpracování Juraje Herze se strhujícím Petrem Čepkem, který film svým výkonem zařadil do pokladnice toho nejlepšího z české filmografie.
Avšak ani mimořádné herecké výkony nemohly vyjádřit plnou psychologickou rovinu Petrolejových lamp, jež na osudech Štěpky Kiliánové líčí poměry v malém zapadlém městečku na rozmezí 19. a 20. století. Štěpka Kiliánová nebyla nikdy se svou mohutnou a zakulacenou postavou nějaká velká kráska, což samozřejmě žádné ženě nikdy nezabránilo najít si v 19. století ženicha, zvlášť byla-li z bohaté rodiny jako Štěpka, ale ke své smůle se již od malička více přátelila s kluky, převzala mnoho z jejich chování, což dohromady s jejím sebevědomím ale i totálním nedostatkem vkusu v oblékání, kdy spojovala svou garderobu z velmi pestrých a vzájemně se vylučující částí, způsobilo, že i když měla již třetí křížek na krku, dosud ji žádný ženich nepožádal o ruku. - Mužští se jí zkrátka báli, protože byla brána jako přesný opak toho, co si potencionální maloměšťácký ženich představoval pod pojmem poslušná žena a matka.
A se vzrůstajícím věkem se jednak množily pomluvy Štěpčiných „přítelkyň“, ale současně i vzrůstala její touha po dítěti, které jak si slibovala, zahrne svou mateřskou láskou a vynahradí si tak vlastní dětství se svými nemilujícími a příliš prakticky zaměřenými rodiči. Ale v tomto směru nejdále došla ve svých patnácti letech, kdy ji políbil její o pět let starší bratranec a přítel z dětství Pavel Malina, jenž tak chtěl v městečku získat pověst neodolatelného svůdce. Ne že by se mu snad někdy Štěpka líbila, právě naopak jí pohrdal jako naivní vesnickou husou, ale lepší objekt zkrátka nebyl k mání.
Štěpka nikdy nepoznala lásku, ani mateřskou ani mileneckou a proto si její potřebu nahrazovala ve svém snění, ve které si mohla splnit vše, co ji ve skutečném životě zůstalo zapovězeno a Pavel byl pro ni vždy pohádkovým princem, byť ho již od onoho večera, kdy byla políbena, již dvacet let neviděla. - Pavel utekl ze studií k vojsku, jež více vyhovovalo jeho lenivé a poživačné povaze a jako rakousko-uherský důstojník z výše pohrdal svým rodným maloměstem i jeho obyvateli, protože z něj se stal světoobčan. Domů, na statek Ulrychovsko, kde hospodařil jeho otec a o dva roky starší bratr Jan, si přijel jen příležitostně pro peníze, aby mohl zaplatit dluhy, jež nadělal v kartách. Byl-li Pavlův vztah k rodině povýšený a pohrdavý, bratr Jan Pavla nenáviděl, protože zatímco on dřel od slunka do slunka, Pavel jen hýřil a rozhazoval peníze tak, že kdysi bohatý statek šel pomalu a jistě k záhubě.
A když Pavel po 20 letech činné služby přijel domů na trvalou dovolenou, byl přivítán jen jako trpěný vyžírka až Janovi došla trpělivost a rozhodl se oženit se služkou Karlou, převzít zbylou polovinu kdysi vzkvétajícího statku a Pavla vyhnat.
Skutečným důvodem proč Pavel přijel domů, do toho nenáviděného maloměstečka, byla syfilida, kterou si uhnal během takřka povinných návštěv v nevěstincích, aby dobře zapadl mezi své. A jediné po čem v této poslední fázi svého života, jak si velmi dobře uvědomoval, toužil, byl klid, který mu teď chtěl Jan svou svatbou vzít. Rozhodl se tedy přejít do protiofenzivy a přivést si bohatou nevěstu, jež by zachránila statek před naprostým úpadkem. A onou nevěstou nebyla žádná jiná než Štěpka, jež bez váhání souhlasila, nejen proto, že Pavel byl první, kdo se o její ruku ucházel, ale i proto, že nyní v hejtmanské uniformě se jí líbil víc, než kdykoliv předtím, a stále ještě doufala, že stihne povinout své robátko.
Štěpka svou nezastavitelnou energií i mnohomluvností dokázala zpracovat i svého otce, jenž si velmi dobře uvědomoval, že je Štěpka žádána jen pro své bohaté věno, ale po dohodnutí přesných obchodních podmínek, kdy Štěpce připadne polovina statku, mu nezbylo nic jiného než se poddat, což litoval velmi záhy.
Ačkoliv bylo Štěpce již dávno přes třicet, byla pannou tělem i duší, ale přesto si nedokázala vysvětlit, že se Pavel nikdy nepokusil o manželský život a skoro dva roky věřila výmluvám Pavla, že netouží po dětech. Avšak jak se jeho zdraví zhoršovalo a nemohl již ani řádně chodit, bylo všem jasné, odkud pramení Pavlovy potíže a Štěpka jím začala nejen pohrdat, ale ani si jej nevšímala. Zkrátka, vymazala jej ze svého každodenního života, už proto že se musela starat společně s Janem, který se stal správcem její poloviny, o statek, ale i o svou matku, jež ochrnula na dolní končetiny, a otec Kilián zemřel.
Pavlovo zdraví se ale zhoršovalo velmi rychlým tempem, s postupující otravou mu ochaboval mozek, který se ale dále bavil tím, že mohl Štěpce ale i ostatním dělat problémy tak, že v době Štěpčině nepřítomnosti, jej Jan odvezl do sanatoria do Prahy, kde po několika měsících zemřel.
Ale čekaly-li všechny závistivé duše městečka, že se těmito události Štěpka zlomí, přepočítali se. Až do otcovy smrti hrála s obrovským nasazením hlavní role v ochotnickém divadle, jež se líbily zejména mužskému části publika, a na Štěpku se snesla tichá zloba zhrzených manželek. Ale Štěpka si žila svůj vlastní život, ve kterém se nenechala nikým a ničím omezovat, ale žila jej v souladu se svým nejlepším vědomím i svědomím, jež sice měl omezený rozsah, a Štěpka občas chybovala, ale vždycky jen s dobrým úmyslem.
Na statku v Ulrychovko však byla Štěpka nadále brána jako tlustá městská holčička a přístup starého Maliny i Jana se změnil až po smrti Pavla, kdy Štěpka svou energičností i obětavostí přesvědčila oba zatvrzelé sedláky o svých kvalitách tak, že si začali uvědomovat, že ji nyní budou muset brát jako rovnocennou.
»Štěpka mu přišla otevřít a žasla, když ho spatřila v gala. Usmíval se co nejpříjemněji, vrásky se mu rozběhly po tvářích, a již obloukem podával ruku v bílé rukavičce.
„Hleďme i rukavičky navlékl“ - štěbetala překvapená Štěpka - „a dokonce uniformu! Maminka není ještě doma, ale za chvíli ji přivezou z kostela, tatínek je ve vinárně. Přijď jistě před desátou. Oba tě rádi uvidí. A já se tu oháněla hadrem. Ještě že mi napadlo shoditi z hlavy šátek, dřív než jsem ti otevřela. To bys byl něco viděl! Vypadal jsem jako stará baba. Však je to dost, žes přišel. A jsem tak sama doma - jako bych na tebe tajně čekala, že? Opravdu jsem se nenadála. Nestyď se a pojď - tuze se neotírej, vždyť je to jen sníh, sníh je jen voda. Jak ti vržou boty! Ale ty máš asi něco za lubem -- copak to asi je?“
Usmíval se, ale neříkal nic. Odložil plášť a šavli a hnal se dovnitř do parádního pokoje. Usedl ke stolu a zalomil prsty, až zapraskalo v kloubech. Sáhl po kapse s cigaretami, ale zdržel se. Na námluvách se musí umět člověk přizpůsobit. Poposedl, natáhl knír a zase se široce usmál vlčími zuby.
Štěpka letěla do spíže pro obligátní víno a suchary. Sáhl po albu vyloženém na stole, ale obrátil jen několik listů. Nebylo mu do prohlížení. Když se Štěpka vrátila se zákusky a vínem, ležely již na stole jeho karty.
„Řekl jsem přece, že si jednou zahrajeme lízaný mariáš. Já slib splnil a přišel jsem, ty si pěkně sedni a dáme se do toho. Dobrý nápad - ne? Snad se karet nebojíš? Čert v nich není. Hrajeme zadarmo, nic tě to nebude stát. Jistě jsi držgrešle - inu dáma! No, sedej, bylo to ujednáno!““
„Ale Pavle, ty ses zbláznil! Přijdou naši a uvidí nás hrát. Maminka řekne, že karbaním místo modlení v kostele. U ní je to smrtelný hřích, rozumíš? To bys ses u ní moc neuved.“
„Haha - to byl jen žert, Štěpko. Nu, nevadí. Zase je dám do kapsy. Tak ty se bojíš? Myslil jsem, že se ničeho nebojíš, ani mne.“
„Trošku se tě bojím“ - přiznávala se Štěpka. „Býváš tak zvláštní! Mluvíš docela něco jiného než si myslíš. Teď taky. Ráda bych věděla, co bys chtěl říci doopravdy.“
„Taky se to dovíš“ - pravil s přísnou vážností.
„Kdy, prosím tě?“ - vyjekla nervosně. „Ven s tím!“
„Tak třeba tohle: budu se ženit.“
„Ženit se? A s kým?“
„To je otázka! Se svou nevěstou.“
Usedla vedle něho na židli a přilévala mu nové víno. „Ale já nevím nic o tom, že bys měl nějakou nevěstu!“Trochu se jí třásl hlas.“
„Já ji také ještě nemám“ - pošilhával na ni hejtman koutkem oka, pohrávaje si s kartami. Najdu si ji teprve. Hledám ji. Chtěl bych ji nalézti. Proto jsem také přišel. Nevíš o nějaké?“
„Jestli nevím o nějaké nevěstě pro tebe! Copak jsem dohazovačka? Opravdu nevím - ale ty to nemyslíš vážně!“
„Myslím to docela vážně Štěpko. Přec jen budu asi sedlákem.“
„Sedlákem? A co Jan?“
„Ten bude taky dál sedlačit. Já jen přibudu. Už jsme se dohodli.“ - Zřejmě se dobře bavil. Překvapená sestřenka mu dělala radost.“
„Musíš o tom říci více. Vidíš, že ti nerozumím.“
„Tak se podívej Štěpko, hledám hodnou holku, která by rozuměla hospodářství. Nemusela by být nejmladší, ale musela by se umět také trochu chovat jako paní, nemíním se tak docela uzavřít mezi stájí a chlévem. Nevíš o nějaké, která by se nebála vzít si za muže takového nebezpečného chlapa, jako jsem já?“
„No, nevím, mluv proboha sám!“
„Já jsem si totiž myslil, jestli by sis mě nevzala ty.“ Rozložil na stole vějíř karet a zase jej složil. Podíval se jí ostře do očí. Byla červená jako pivoňka. Srdce se jí rozbušilo. Bylo to příliš náhlé a neočekávané. Vypadalo to jako opravdové nabídnutí k sňatku. Snad se jen pošklebuje. Proč by však žertoval tak hloupě?“«[1]

Použitá literatura:

  1. Jaroslav Havlíček, Petrolejové lampy, Levné Knihy KMa: Praha, 2000.
[1] Havlíček, s. 162-164.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.2 (22 hlasů)