V noci jsem snil, že jsem motýlem

V povídce Vlkodlak si francouzský patafyzik, novinář, hudební skladatel, dramatik, herec, malíř, hudebník, kritik, překladatel, scenárista a v poslední řadě i spisovatel, Boris Vian, pohrál s tradiční mytologickou postavou vlkodlaka, kdy však hlavním hrdinou není člověk, který by se v noci, případně při úplňku, proměňoval ve vlka, ale je jím černý vlk s červenýma očima jménem Denis, jenž jedné úplňkové půlnoci, právě když se potuloval po lese hledaje svou oblíbenou potravu, tj. trávu a modré hyacinty, jež příležitostně prokládal houbami, vyrušil „Siamského mága, jehož skutečné jméno znělo Etienne Pample, a drobnou Lisette Cachounovou, tmavovlasou servírku z restaurace Groneil, přilákanou sem Mágem pod podvodnou záminkou, [jež] právě zkoušela zbrusu nový podvazkový pás zn. Obsese […], který stál Siamského mága šest hodin zoufalého úsilí.“ A byť se Denis za vyrušení okamžitě omluví a odkluše, zlý mág jej kousne do ramene. Jak se druhého dne ukázalo, zlý mág byl vlkodlak a z Denise se stal člověk.

Synonymem „mafiánské“ literatury, který tento žánr současně objevil, završil ale i svou kvalitou zcela uzavřel pro další interpretace, je román Maria Puza z roku 1969, Kmotr.

Masová oblíbenost a čtenost Charlese Bukowského není ani tak dána naprostou absencí všech zábran, kdy Bukowski je schopen zdůkladna popisovat své hemeroidy, kvalitu své stolice, průběh své opice či krásy intimních oblastí těch nejspodnějších hospodských štětek, ale fenomén Bukowského je skryt v jeho zcela přirozené stylistice s jakou dokáže tato více než méně obscénní a velmi vulgární témata, které by se i chovanec pasťáku bál vyslovit na plná ústa, převést na papír tak, že i velmi konzervativně a usedle vychovávaný čtenář z katolických kruhů se nad nimi nepozastaví jako nad něčím nepatřičným či snad dokonce nepřirozeným.