V noci jsem snil, že jsem motýlem

V pořadí druhý román dnes čtyřiapadesátiletého spisovatele Michela Houellebecqa Elementární částice vzbudil po své vydání v roce 1998 veřejné pobouření a kontroverzi u generace starších, ale i literární senzaci a kultovní záležitost u čtenářů generace mladší a to tím, že významně posunul hranice uměleckého estetického vnímaní na území, které bylo před jeho románem zasvěceno čistě pornografické literatuře. Ale stejně či spíše více kontroverzní jsou další z jeho doposud šestice publikovaných románů, kdy například pro ten třetí v pořadí, Platforma z roku 2001, byl Houellebecq obžalován z podněcování rasové nenávisti.

Filmová adaptace Elementárních částic v podání německého filmového štábu v čele s režisérem a scénáristou Oskarem Roehlerem a jedněmi z hlavních německých filmových hvězd současnosti, s Moritzem Bleibtreuem a Frankou Potenteovou, lze sice označit za lehce provokativní, avšak oproti otevřenosti a vulgaritě své literární předlohy působí spíše jako melodrama o dvou čtyřicátnících prožívajících krizi středního věku.

Bruno (Moritz Bleibtreu) a Michael (Christian Ullmen) jsou bratři. Mají společnou matku, kterou viděli doslova jen párkrát v životě, různé otce, které pro změnu neviděli takřka vůbec. Mají rozdílné povahy, diametrálně odlišný vztah k sexu, co je ale spojuje je jejich totální neúspěšnost v osobním životě ale i asociálnost vzhledem navenek. - Bruno je středoškolský učitel jehož pohlavní život je založen zejména na masturbaci s představami svých žaček a impotencí v manželské posteli. Michael je zase geniální vědec a panic.

Oba na prahu čtyřicítky procházejí krizí, kterou Bruno svaluje na jeden z jeho prvních masturbačních představ - svou matku, a je hospitalizován na psychiatrickém oddělení. Michael se zase rozhodl se po letech vrátit k výzkumu elementárních částic, jež slibuje netušené možnosti v genetických úpravách a klonování lidstva a krom jiného vede k odstranění sexu jakožto prostředku pro zajištění další populace.

V rámci hledání vlastní osobnosti Bruno navštíví nudistický tábor, kde pod rouškou rozvíjení sebe sama se skrývají zejména hojné příležitosti k tomu, jak navázat nevázaný a nezávazný sex. To se nakonec Brunovi po mnoha eskapádách podaří se zkušenou Christiane, jež jej v hledání sexuality zavede mnohem dále, než by se sám kdy vůbec odvázal pomýšlet a otevře mu zemský ráj v podobě swingers party.

To, co je v původním románu šokující otevřeností témat, jež běžný člověk skrývá i sám před sebou, však ve filmové podobě působí ukoptěným a trapným dojmem, kdy původním Houellebecqovým postavám chybí ve filmu vtip, nadsázka i ironie. Přirozeným důsledkem pak asi bylo, že režie zatím druhé filmové adaptace Houellebecqova díla, Možnost ostrova, se ujal sám její autor, který nijak neskrýval, že byl značně zklamán Roehlerovým režijním pojetím. Ostatně francouzský román a německý film nejdou příliš dohromady.