V noci jsem snil, že jsem motýlem

Přes veškeré adorace, které se na filmovou derivaci románu Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice snášejí - během roku od své premiéry v roce 1970, jej v kinech shlédlo více než milión diváků, je tento snímek v prvé řadě produktem nestora českého filmu Otakara Vávry a to bohužel i se všemi jeho nešvary. Vávrův režijní styl je hluboce zakořeněn v kinematografii 30. až 50. let se všemi neduhy nejprve podbízivě lidových komedií či později produkty socialistického realismu tak, že film Kladivo na čarodějnice v mnoha ohledech spadá do kategorie tzv. filmů pro pamětníky, byť v roce 1969 v Československu vrcholí nová filmová vlna, která doposud zcela bezvýznamnou českou kinematografii pozdvihla až na úroveň přední světové scény.

Velmi negativně se do snímku promítl i ne příliš zdařilý scénář, poplatný době o jedno či dvě desetiletí starší, který přes značné úpravy dal příliš velký prostor Kaplického námětu, jenž sám o sobě disponuje spíše kvalitami literatury pro dospívající mládež tak, že lze-li v tomto přes diváckou oblíbenost nepříliš zdařilém snímku i nějaké světlé body, pak je je to zejména zásluhou výtvarnice a neprvoplánovité spoluautorky scénáře Ester Krumbachové, potažmo hrůznost vlastního námětu, který krom stejnojmenného spisu Malleus maleficarum (česky Kladivo na čarodějnice) z roku 1486, čerpá zejména z historických pramenů z Velkých Losin na Šumpersku, kde čarodějnické procesy proběhly v letech 1678 až 1692 (zatímco v Evropě byly de facto již sto let minulostí). Svou velkou roli si ve filmu střihl Vladimír Šmeral jakožto inkviziční soudce Boblig, jehož odpornost, kterou v divákovi vzbuzoval, by se dala doslova krájet. - V tomto smyslu je ale opomíjený Josef Kemr, z jehož hereckých nahrávek Šmeral do značné míry těží.