V noci jsem snil, že jsem motýlem

Divadelní hra Skleněný zvěřinec Tennessee Williamse byla zfilmována nesčetněkrát (dle filmové databáze IMDB do dnešního dne celkem 11×), kdy scénář té úplně první adaptace z roku 1950 dokonce napsal sám Tennesse Williams. Ten se však i na základě této zkušenosti od filmu záhy odvrátil a o filmových adaptacích svého díla se vyjadřoval značně pohrdlivě s tím, že zcela zásadně nepostihly atmosféru původního dramatického textu. Tennesse Williams bohužel zemřel v roce 1983, tedy čtyři roky před tím, než se textu jeho dramatu chopil slavný herec 60. a 70. let Paul Newman, jenž se ve své režijní koncepci pokusil o věrně převedení divadelní atmosféry na filmové plátno.

A text se původní verzi přibližuje do takové míry, že Paul Newman v titulcích filmu symbolicky neuvedl jméno scénáristy. Divadelní pojetí podtrhují i interiéry, kdy se celý film odehrává pouze v omezených prostorech nevelkého bytu, či komorní obsazení s pouhými čtyřmi herci, které navíc Newman „přetáhl“ z divadelní verze tak, jak ji osobně shlédl v rámci divadelního festivalu ve Williamstown. - Ve filmu tak stejně jako v divadelním nastudování vystupuje Joanne Woodward v roli matky, Karen Allen v roli ostýchavé a kulhající Laury a James Naughton v roli nápadníka Jima O'Connora. Pouze do role Toma nominoval nastupující hollywoodskou hvězdu Johna Malkoviche.

Pokus o věrné převedení divadelní hry do filmové podoby navenek vypadá jako primitivní záležitost, jež nevyžaduje žádnou tvůrčí invenci a jde to tak nějak samo. Netřeba ale asi zdůrazňovat, že pravdou je přesný opak a věrné převádění, ať již literárního tak dramatického textu, je pro film, který stojí na zcela jiných zásadách, zcela nevhodné a jak na herce tak především na režiséra to klade mimořádně velké nároky tak, aby výsledný produkt nesklouzl k primitivnímu napodobování formy, k přehrávání a patosu, ke kterému dlouhé mnohaminutové scény bez obvyklého filmového střihu vybízejí, a současně se výsledný produkt nestal nesrozumitelným či dokonce nudným pro většinového diváka, který obvykle zrovna není aktivním divákem, ale spíše jen pasivním konzumentem. Ale všem těmto úkladům se Paul Newman dokázal vyhnout a naopak shlédnutí filmu je mimořádnou estetickou i emotivní záležitostí.