V noci jsem snil, že jsem motýlem

Petr Nýdrle absolvoval v roce 1981 obor filmové režie na pražské FAMU a to absolventským filmem Evžen mezi námi. Pro své kvality, či spíše pro svou někdejší provokativní neotřelost, byl tento studentský film mimořádně určen k promítání i do běžné kinodistribuce, ale pro otevřenou ironii a satiru, jež zesměšňovala úroveň oficiální socialistickým režimem schválené kultury a umění, z toho nakonec sešlo, byť film nebyl nikdy oficiálně zakázán. Nýdrle sám již nikdy žádný film nenatočil a poté, co v roce 1983 emigroval do USA, se dodnes věnuje výhradně komerčnímu žánru reklamy a hudebních klipů. Evžen mezi námi tak měl oficiální premiéru až na podzim roku 1990, kdy bez většího vzruchu či ohlasu prošel českými kiny a poté skončil na dalších dvacet let v zapomnění, ze kterého jej v roce 2011 nakrátko vytrhl Karlovarský filmový festival.

Ambiciózní mladík Evžen - tuto hlavní roli si zahrál tehdy sedmadvacetiletý Jan Kraus - opustí svou nudnou práci i rodné městečko a rozhodne se dobít Prahu. Evžen nemá zpočátku představu, čemu by se chtěl věnovat, přespává na hřbitově, kde jej nejprve nechá policií vyvést uvědomělý důchodce Koutný, v podání Josefa Somra, a nakonec mu zde poskytne azyl místní hrobník, hraný Jiřím Bartoškou.

Evžen se nakonec rozhodne být básníkem. Jeho básně jsou sice zcela bez poezie, ale podaří se mu dostat se k redaktorovi (Jan Schmid), který mu dá za úkol, který všichni ostatní odmítli, a to složit text k oslavné písni v duchu socialistického realismu. - Evžen sice složí naprostou slátaninu, jež však svou úrovní zapadne do průměru tehdejšího vkusu a zejména pak v sobě Evžen objeví takřka geniální vlastnost a to, že je schopen být nekritický a naprosto loajální k těm, co jsou nahoře. Z Evžena se tak stane cynik, který má peníze, přízeň žen, ale současně ztratí všechny své opravdové přátele.

Z pohledu dnešního diváka není zcela zřejmé, koho či co se autorské duo Petr Nýdrle a Jan Kraus snažili potrefit a satiricky zesměšnit, protože Evženovy zhudebněné verše à la „obyčejní lidé živili tři krky, matce v létě mlátička utrhla kus ruky“ není co do inteligence výrazně horší než nevkus, který v české populární hudbě panuje dodnes. Jako námět či snad dokonce pokus o vtipnou parafrázi neobstojí ani strefování se do základních lidských vlastností typu chamtivost či touha se vyšvihnout a mít se lépe než ostatní. Film tak v době svého vzniku na počátku 80. let snad mohl bodovat jako vzpoura a provokace, s odstupem třiceti let však z této provokace zůstal jen pocit trapnosti.

Snímek začal Petr Nýdrle původně točit jako mimořádnou školní práci, z které se později stala práce absolventská. V každém případě filmový materiál vznikal v průběhu několika let, dokončenému dílu tak chybí jednoznačný záměr i finální pointa. Vlastní příběh o Evženovi a jeho vývoji, či v jiném úhlu pohledu naopak degeneraci, působí rozplizle, násilně i impotentně. Ocenit tak snad lze jen některé dynamické záběry kamery, za kterou se v průběhu času vystřídali hned tři osoby a to Martin Vadas, Antonín Weiser a sám režisér Petr Nýdrle.