V noci jsem snil, že jsem motýlem

Již samotný fakt, že Václav Havel nejen svolil k natáčení a ale dokonce se i sám chopil režie filmu na motivy své poslední hry Odcházení, na mne zapůsobil jako ne příliš dobrý nápad - původní hra, která se nese jak v jeho typické limii absurdního humoru, jež vychází z díla Eugèna Ionesca a je obohacena o rovinu politické satiry, a jednak svůj motiv zcela otevřeně čerpá ve Višňovém sadu Antona Pavlova Čechova, není určena pro masové publikum. Ba naopak, je určena pro čistě „havlovské“ publikum, pro které je Václav Havel více než bývalým politikem a dramatikem, tedy pro publikum, pro které je Havel buď symbolem etických zásad a morálky nebo jen prostě starých časů a je tedy ochotné mu odpustit i samotný fakt, že měl možná raději zůstat v politickém důchodu. - Když pomineme vlnu, které se v českých ale i v některých světových divadlech zvedla poté, co Havel Odcházení vydal, zmizel Havel již krátce po počáteční euforii v roce 1989 na dlouhá léta z repertoáru jak českých tak světových divadel, protože jeho hry prostě ztratily náboj po pádu komunismu svůj původní náboj. Ne, že by se snad přežily, to právě naopak, Havlovy hry budou jistě ještě za sto let uváděny jako jeden z nejvýmluvnějších artefaktů absurdity jedné etapy světové historie, ale Havla prostě zastihl syndrom klasika, o jehož díle již bylo řečeno vše podstatné, je vyučován ve škole, ale současně neuplynulo dost času na to, aby v něm bylo možné hledat nové souvisloti, či nadčasové parafráze.

Pro Havla samotného není něco víc vzdáleného než snaha o polarizaci, vyhrocování či rozdělování společnosti na sympatizanty a odpůrce, přesto však již herecké obsazení filmu, kdy se v hlavní roli objevila jeho manželka Dagmar Havlová-Veškrnová, ale i dlouholetí přátelé již z dob disidentu jako Vlasta Chramostová či Pavel Landovský, ale i sympatizanti jako jsou Eva Holubová či Jaroslav Dušek, věští, že film byl, přes autorovu snahu o přesně opačný dojem, více než jako umělecké dílo pojmut jako manifest a to již proti současné politické garnituře, občanské apatii či naprosté ztrátě mnoha společenských hodnot.

Havel dle svých vlastních slov začal drama psát již někdy kolem roku 1988, ale pro rychlý sled dalších událostí, se k jejímu dokončení dostal až o další dvě dekády později. A hra se skutečně přes reflexe vlastního odcházení vyznačuje stylem, který byl poplatný před dvaceti lety. A tomuto dojmu nijak nepřispívají ani současné motivy, ať již v předobrazech moci bulvárního tisku, korupci či netrestaných krádeží za bílého dne.

Úhrnem tedy byla výchozí pozice filmu nesnadná a pro svůj úspěch i nadčasovou výpověď potřebovala přesně opačný postup než zvolil Havel jakožto autor, scénárista a režisér v jedné osobě - a to oprostit se od přílišné svázanosti s původní hrou ale i osobou Havla samotného a naopak jej posunout do jiného kontextu a to i přes ztrátu původního smyslu hry. Dalším důvodem proč film dopadl, a zde předbíhám ve svém závěrečném hodnocení, jak dopadl, je přílišné napodobování divadelní koncepce - de facto celý hodinu a půl dlouhý film neopustí jeden jediný exteriér se schody do zámecké vily, odehrává se jediné časové rovině s navazující posloupností děje bez momentu překvapení či snad dokonce zvratu, a zejména se zcela nefilmovým důrazem na množství dialogů, které mezi sebou pronesou čtyři základní postavy, zatímco ostatní prostě jen mlčí. Navíc dialogy jsou pojmuty tak, že svým postavám zcela zabraňují se nějak vyvíjet a divák si tak z jednotlivých postav odnáší přibližně stejný dojem jako z účastníků televizní politické debaty.

Koncepce filmu - tedy herectví jakým byly pojmuty jednotlivé postavy, způsob vyprávění, ale i režijní styl samotného Havla je, divákovi ve své úplnosti přednesena již v úvodních čtyřech minutách filmu, poté se toho zbylých sto minut neděje prakticky nic a stále opakující se motivy, pokusy o grotesktní humor, ale i kožené herectví všch zúčastněných začnou nudit k uzoufání již po první čtvrthodince filmu - z naprosté koženosti herců vypichuji zejména Josefa Abraháma v roli kanceléře Riedla, kdy se Abrahám nikdy nevyznačoval byť i náznakem pokusu o charakterní herectví, přesto však jeho podání Riedlova šílenství s předobrazem v Králi Learovi Williama Shakespeara, překonalo i ty nejhorší obavy.

Přesto však mám-li ve filmu nuceně hledat i ty světlé okamžiky, oceňuji, že žádný z herců přes svou koženost neskouzl k patosu a k přehrávání. Velmi solidním výkonem se ve filmu zaskvěla Dagmar Havlová-Veškrnová v roli Riedlovy přítelkyně, která, jak si dovolím tvrdit, zachránila film od naprostého fiaska. O výkonech dalších herců mimo Abraháma a Veškrnovou, se toho s výjimkou Duška, nedá příliš mnoho říci, protože zjednodušeně žádné nebyly. Na režii v podání samotného Havla je snad nejvíce pozoruhodná jeho odvaha, kdy nemaje žádné zkušenosti s filmem a jen okrajové zkušenosti z divadelní režie a to navíc ještě ze 60. let, se ve svých více než 70 letech pustil do tohoto nejistého projektu, ve kterém z principu mohl jen velmi málo získat ale o to více ztratit.

Přes zcela negativní a zdrtující recenze, které jsem já osobně před shlédnutím filmu bral jako produkt škarohlídctví a závisti, si do kin našlo cestu poměrně četné publikum, které bylo ve svých sympatiích k Havlovi ochotno nasadit laťku svých očekávání proklatě nízko, přesto však byl pro všechny konec asi tím nejsvětlejším okamžikem celého díla.

Přesto si však myslím, že by podobně jako Havlovy hry samotné, mohl film v čase vyzrát a třeba za dvě či pět desetiletí, kdy bude další generace již jen matně tušit, kdo to ten Václav Havel vlastně byl, bude film vynikající výpovědí doby a okolností svého vzniku a budoucímu divákovi třeba umožní si na Havla učinit jiný dojem, než bude oficiální výklad a soudy ve školních učebnicích.