V noci jsem snil, že jsem motýlem

Na film Plechový bubínek se dá pohlížet jako na slabý vývar své geniální nezfilmovatelné předlohy nebo též jako na nejlepší film všech dob ověnčený řadou filmových ocenění včetně Zlaté palmy z Cannes či Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Jisté ale je, že se Plechový bubínek vryje svému diváku hluboko pod kůži.

Příběh vypravěče Oskara se začíná již v roce 1899, dávno před jeho narozením při událostech, jež předcházely narození jeho matky, kdy babička doposud počestná panna schová pod svými sukněmi před policií utíkajícího žháře, jež však ani v této situaci nelení a naopak využije nečekané příležitosti a učiní z babičky ženu. Společný románek však pokračuje jen rok a skončí dědovou smrtí pod kládami na řece, když zase utíkal před policejním zátahem, ale babičku smrt otce svého dítěte nikterak nezlomila, ba naopak rány osudu přijímá s filozofickým nadhledem.

Podobně se životem vydala i jeho matka, jež se nemohla rozhodnout mezi dvěma svými nápadníky, až pojala oba, jednoho za manžela a druhého za milence. A tato otevřená promiskuita, již se matka nikterak nesnažila zakrývat, protože manžel byl konec konců rád, že nemusí plnit manželské povinnosti se svou zákonitou nymfomankou, hluboce zapůsobila na malého Oskara, jež mu první den svého života dala matka, dostal plechový bubínek a rozhodl se přestat růst a nikdy se nestát dospělým.

Ale toto ryze dospělé rozhodnutí činí Oskara přes jeho nízký věk nejen abnormálně duševně vyvinutým, ale dává náznak, že za jeho dětskou duší, jež je až do jeho 21 let schována za nepostradatelný plechový bubínek, se skrývá velmi bystrý a inteligentní pozorovatel, což potvrzuje jeho zdánlivě dětské ba prostoduché chování, kdy jiným rytmem svého bubínku zcela zmate německou nacistickou slavnost, kdy se shromáždění pohupuje do rytmu Straussova valčíku, pošle na smrt svého strýce, otce a částečně i matku, nechá svým otcem otěhotnět hospodyni Mariu, ale i jeho rozhodnutí nad otcovou rakví, kdy se ve 21 letech rozhodne opět růst, stát se dospělým i duševně zcela vyvinutým.

Malý Oskar, jenž sice dokonale mate a jako loutky ovládá své nejbližší, má přeci jen problémy ubránit nezbytnou součást své osobnosti - plechový bubínek a již velmi záhy v sobě objeví schopnost vyluzovat hlas o vysoké tónině, který způsobuje praskání skla, což nakonec zúročí i během války, kdy se stal členem speciálních jednotek SS obstarávající zábavu nejvyšším důstojníkům, kde potkal i svou druhou lásku - po první Marii, jež, jak věří, porodila jeho dítě a nikoliv dítě jeho otce.

Avšak ani uhrančivý Oskar geniálně zahraný dvanáctiletým Davidem Bennentem, ani jeho bubínek a vysoký hlas nemohou charakterizovat to, co svému divákovi servíruje režisér Volker Schlöndorff, který si z velmi barokní a košaté literární předlohy Güntera Grasse vybral ty nejcharakterističtější osoby i události tak, že jeho film je nejen kronikou svobodného města Gdaňsk z let 1899 až 1945, ale i až do masa sahající sondou lidí, jež se mezi sebou dlouhá staletí dokázali žít v míru, aby nechali se zvnějšku zfanatizovat tak, aby vraždili všechny lidi jiné krve.

Ale film se v žádném případě nepokouší o moralizování, jen pokládá karty mnohovrstevnaté společnosti, erotiku vzápětí mísí s hnusem, kdy Oskarova matka zvrací nad úhoři, jež jeden rybář chytá v uhnívající koňské hlavě, aby je po sexuálním aktu se svým milencem spořádala, první milostné zkušenosti Oskara, jež sice věří, že Maria nosí jeho dítě, ale chce ji břicho propíchnout nůžkami, láska starého žida k Oskarově matce, jež ví, že nikdy nebude naplněna, ale přesto odkládá svůj odjezd z města do Anglie tak dlouho, až je nucen se zabít dřív než bude lynčován zdivočelým davem zbabělců. To vše bez hraní na divákovy city či bránice tak, že i to nejabsurdnější, nejsmutnější či nejkomičtější nevyvolává prudká hnutí divákovy mysli a z kina odchází zcela němý beze slova, jež by mohl dodat.

Určitou zajímavostí je scénárista Jean-Claude Carrière, jenž s Milošem Formanem spolupracoval i na snímku Taking Off.