V noci jsem snil, že jsem motýlem

V pořadí druhý film Zdeňka Tyce z roku 1993, Žiletky, bývá velmi ostře odsuzován, a to ani ne tak pro své objektivně chabé kvality, jako spíše z toho důvodu, že se nestal tím, čím se stát měl - kultovní generační zpovědí současných i bývalých posluchačů Psích vojáků. Čímž si prošel takřka každý divák starší pětadvaceti let.

Nicméně ač Tycův film trpí neduhy snad ve všech myslitelných oblastech, ba nebýt jeho vynikající prvotiny Vojtěch řečený sirotek, bylo by možné jej odbít několika zničujícími větami ve smyslu naprostého přecenění sama sebe.

Přes neumělý scénář, bez začátku i konce, ostatně pouze evokujícím to, co již jako uměleckou kapitolu zcela uzavřel Johann Wolfgang Goethe ve svém Utrpení mladého Werthera, či chabé výkony herců v čele s duem do sebe uzavřeného Filipa Topola a neautenticky duševně vyprázdněné Markéty Hrubešové, by bylo možné ledasco zachránit přísnějšími střihačskými nůžkami, které by film očistily o mnohé nadbytečné a navíc pomalu se vlekoucí scény. Mnohé by rovněž vyspravila sázka na zpěv Filipa Topola, kterým by se sice film nezískal na uměleckých kvalitách, ale mohl by se směle zahalit do pláště undergroundu, ve kterém osobnost a léty vybudované jméno znamená více, než často individuální umělecký dojem.

Nicméně nestalo se - doprovodná hudba Psích vojáků s charakteristickou dominancí klavíru Filipa Topola, je sice více než zdařilá, avšak kdyby Tyc plně vsadil namísto na neherce Filipa Topola, na Filipa Topola zpěváka, třeba i s posunem do žánru filmového muzikálu, mohlo být vše jinak.