„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Prosinec 2013

Ó rouno, vlnivě až na krk spadající!
Prsténky, voňavé svým zlenivělým snem!
Závrati! Zabydlit chci šero ve světnici
spoustou všech vzpomínek, v tom vlase dřímající,
a zamávat jím, jak se mává šátečkem.
Rád vídám, lenivko má sladká,
svítit bělostí
tvou kůži jako lesklá látka
hebkou nahostí.
 
Z hloubky tvých vlasů stoupá hoře
vůně svíravé,
jsou vonné, nepokojné moře,
modře-hnědavé;
 
na němž jak loď, která se vzbouzí
z noční únavy,
má duše do nebes se h
Má duše, vzpomínáš si, moje štěstí,
po ránu v sladkém podletí
mršinu strašnou spatřili jsem na rozcestí
uprostřed štěrku ležeti.
Z dna proudu černého, kam srdce mé se hrouží,
prosím tě o soucit, mám pouze tebe rád.
V tom chmurném vesmíru, jak olověný hrad,
se jenom rouhačství a hrůzy v noci plouží.
Ty, jež ses ranou jako nůž
do bolavého srdce vsekla,
šílená, samý šperk a růž,
tvrdě jak stádo běsů z pekla
Ó lesy, děsíte mě jak loď katedrál;
hlas varhan duní z vás; ve zlořečené hrudi,
komnatě smuteční, kde chroptí věčný žal,
vaše De profundis nám ozvěnou se budí.