V noci jsem snil, že jsem motýlem

Jak dojímavé jsou sklonky podzimních dnů! Ach! dojímavé až k bolesti! neboť jsou jisté lahodné senzace, jichž mlhavost nevylučuje intenzitu; a není ostřejšího hrotu než hrot Nekonečna.

Jaká to rozkoš nořit svůj pohled v nesmírnost nebe a moře! Samota, ticho, nepřirovnatelná cudnost azuru! Malá plachta chvějící se na obzoru, jež svou nepatrností a osamělostí upomíná na mou nezhojitelnou existenci, monotonní melodie vzdutého moře, všechny tyto věci myslí mnou nebo já myslím jimi (neboť naše Já se ztratí rychle ve velikosti snění!); ony myslí, pravím, avšak hudebně a malebně, bez mudrování, bez sylogismů, bez dedukcí.

Komnata, jež podobá se snu, komnata opravdu duchová, kde nehybná atmosféra je lehce zbarvena do růžova a do modra.

Tam duše koupá se v lenosti, prodchnuté vůní touhy a lítosti. -- Je to něco soumračného, něco namodralého a narůžovělého; sen rozkoše při zatmění.

Nábytek má tvary prodloužené, vysílené, zmalátnělé. Zdá se, že ten nábytek sní; řekl bys, že jest nadán jakýmsi somnambulickým životem jako rostliny a kamení.

Jaký to podivuhodný den! Širý park se svíjí pod palčivým okem slunce, jako mládí pod vládou Lásky.

Všeobecná extáze věcí se neprojeví ani zašuměním; i vody jako by usnuly. Zcela jinak, než při slavnostech lidských, to zde je orgie mlčelivá.

Řekl bys, že ve světle stále rostoucím předměty víc a více jiskří, že vznícené květiny hoří touhou závodit s azurem nebes silou barev a žár, jímž vůně stávají se viditelnými, že povznáší je k slunci jako dýmy.

Jsou povahy čistě kontemplativní, naprosto neschopné činu, které přesto pod jakýmsi tajemným a neznámým impulsem jednají leckdy s prudkostí, jíž by se samy považovaly za neschopné.