V noci jsem snil, že jsem motýlem

Můj bláznivý drahoušek mě pozval k obědu a já hleděl otevřeným oknem jídelny na ty pohyblivé architektury, jež bůh tvoří z par, na ty zázračné konstrukce z nehmotného. A myslil jsem si při svém pozorování: “Všechny tyto fantasmagorie jsou skoro tak krásné jako oči mé krásné milenky, té bláznivé potvůrky se zelenýma očima.“

“Jakže! vy zde, můj drahý? Vy, a na špatném místě? vy, jenž pijete kvintesence! vy, který jíte ambrosii! Opravdu, to mě překvapuje.“

“Můj drahý, znáte mou hrůzu před koni a vozy. Právě teď, když jsem ve velkém spěchu přecházel boulevard, jak jsem skákal v blátě tím pohyblivým chaosem, kde smrt cvalem přibíhá ze všech stran zároveň, sklouzla mi při náhlém pohybu z hlavy moje aureola do bláta na dláždění. Neměl jsem odvahy ji zvednout. Soudil jsem, že je méně nepříjemné ztratit své odznaky než dát si přerážet hnáty. A pak, řekl jsem si, neštěstí je přece k něčemu dobré. Nyní se mohu procházet inkognito, dělat nízké skutky a oddávat se zkaženosti jako obyčejní smrtelníci. A tu mě máte, zcela podobného vám, jak vidíte!“

Tento život je nemocnicí, v níž každý nemocný touží změnit lůžko. Jeden by chtěl trpět u kamen, jiný pak myslí, že by se uzdravil, leže u okna.

Zdá se mi, že by se mi vždy vedlo dobře tam, kde nejsem, a o této otázce stěhování diskutuji stále se svou duší.

Nerděl jsem se nikdy, ani před mladými spisovateli svého století, za svůj obdiv k Buffonovi; ale dnes nechci volat na pomoc duši tohoto malíře pompézní přírody. Nikoli.

Mnohem raději bych se obrátil na Sterna a řekl bych mu: “Sestup z nebe, nebo vystup ke mně z polí Elysia, abys mi inspiroval zpěv příznivý dobrým psům, ubohým psům, zpěv, jenž by byl hoden tebe, šprýmaři sentimentální, jedinečný šprýmaři! Přijeď zase sedě obkročmo na tom pověstném oslu, jenž tě provází vždy v paměti potomstva; a hlavně ať ten osel nezapomene svůj nesmrtelný makaron, delikátně pověšený mezi pysky!“