V noci jsem snil, že jsem motýlem

Již stokrát slunce, zářivé nebo zasmušilé, vytrysklo z té obrovské mořské kádě, jejíž břehy lze stěží postřehnout. Stokrát se, zářící nebo zamračené, opět ponořilo ve svou nesmírnou večerní lázeň. Již hezkých pár dní mohli jsme pozorovat protější stranu firmamentu a luštit nebeskou abecedu svých protinožců. A každý cestující vzdychal a reptal. Řekl bys, že přiblížení země přivádí jejich bolest v zoufalství. “Kdy už,“ říkali, “přestaneme spát spánkem, jímž otřásá mořská vlna, jejž ruší vítr, který chrápe silněji než my? Kdy budeme moci zažívat v nehybné lenošce?“

Snad nešťastný člověk, ale šťastný umělec, jejž rozdírá touha!

Hořím touhou namalovat tu, která se mi objevila tak zřídka a jež uprchla tak rychle, jako krásná želená věc prchá dozadu za cestovatelem unášeným do noci. Jak tomu již dávno, co zmizela!

Znal jsem jakousi Benediktu, jež plnila atmosféru ideálem a jejíž oči šířily touhu po velikosti, po kráse, po slávě a po všem tom, co nám dává víru v nesmrtelnost.

Leč tato zázračná dívka byla příliš krásná, aby mohla dlouho žít, a také zemřela za několik dní po tom, co jsem ji poznal, a já sám ji pochoval jednoho dne, kdy jaro rozhoupalo svou kadidelnici i na hřbitovech. Já to byl, jenž ji pochoval, pevně uzavřenou do rakve ze dřeva vonného a neporušitelného jako indické truhlice.

Jakýsi strašně ohyzdný člověk vejde a dívá se na sebe do zrcadla.

“Proč hledíte na sebe do zrcadla, vždyť nemůžete se tam vidět, aniž byste byl zarmoucen?“