„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Prosinec 2013

Les fleurs du mal, 1844-57

Jen tak, jen z rozmaru veliké albatrosy,
netečné poutníky, chytají lodníci,
ptáky, jež moře snad na cestu přibralo si
k své lodi, po hořkých propastech plující.
Nad lesy, úvaly, nad moři, nad jezery,
nad vysočinou hor, nad hradbou oblaků,
až někam ke slunci, éteru bez mraků,
až někam v zámezí samotné hvězdné sféry,
Příroda, to je chrám s živými pilíři,
jež někdy zmateně svou řečí promlouvají;
člověk tam lesem jde a bloudí jinotaji,
les si ho důvěrně a známě prohlíží.
Co je to s tebou dnes, má bědná Múzo múz?
Hned zrána oči žhnou, jsou plné nočních zdání,
jsou propadlé, tvá pleť je z šílenství, je z hrůz
tak studených jak led a němých do skonání.
Múzo v mém srdci, jež máš ráda paláce,
až leden vypustí zas bouřky ze svých věží,
v té černé nudě, když po celý večer sněží,
prokřehlá, -čímpak si chceš dýchat na ruce?
Ve starých klášterech veliké holé stěny
zdobily obrazy o pravdě svatých knih.
Tím jejich strohý chlad byl teple prozářený
a zbožnou duši hřát si o ně mohl mnich.
Unes bych tíži, přešel sráz,
jenom mít sisyfovské síly!
Co s odvahou, co platno chci-li?
Umění dlouhé, krátký čas.
Když teologie - v tom skvělém čase -
ještě svou živostí a silou pyšnila se,
prý jeden z doktorů, jenž z jejích velkých byl
- když srdce lhostejných však nejdřív znásilnil
a v jejich propasti jim pohnul nocí tmavou,
pak přehnal to a dal se za nebeskou slávou
Navečer v jeseni, když oči přimhuřuji
a lokám vlahý žár tvých prsů voňavých,
před zraky vstane sen o šťastných pobřežích,
kde slunce plápolá a ohně oslepují: